kizi 51
Té noci Harry přespal v otcově bytě, měl dojem, že to Snapeovi pomůže zahnat chmury, které ho od večerního rozhovoru tížily. Ron s Hermionou se po večeři vrátili a s chutí si během dalšího studia posloužili druhým, v Ronově případě i třetím a čtvrtým dezertem. Po večerce byli odesláni do nebelvírské věže letaxem, během procvičování přeměňování zhola ztratili přehled o čase.
Zkouška z lektvarů probíhala hladce, jak Harry očekával. Praktická část mu šla snadněji než v minulých letech, ale to bylo nutno připsat k dobru letošní mnohem poctivější přípravě. Ne, že by se vaření obešlo zcela bez zádrhele, ale opakovací extralekce na procvičení základů, kterými ho otec provázel, přinesly ovoce. Jenže pokaždé se v receptuře vyskytl postup, který nepochopil dokonale, nebo se mu některou z přísad nepovedlo připravit tak, jak by vyžadovala. Například tentokrát byl výsledný lektvar o něco řidší a nenabral úplně správný odstín oranžové.
„Hej,“ žďuchla ho Hermiona do ramene, když si při obědě nabral plnou lžíci brokolicové polévky se sýrem a zvolna ji vylil zpět do talíře. „Tolik jsi to zase nezvoral.“
Harry se pousmál, ale věděl, že nepůsobí zrovna vesele. „Doufal jsem... no, nevím... snad, že na mě bude moct být hrdý, řekl bych.“
Hermiona si ho k sobě jednou rukou přitáhla a povzbudivě ho stiskla. „Bradu vzhůru, Harry. Určitě mu udělá radost, že ses snažil. Nikde není psáno, že když je mistrem lektvarů, musíš i ty mít vaření v malíčku. Věř mi. Kdyby to někde napsáno bylo, už bych na to byla dávno narazila.“
Harry se rozesmál a políbil ji na tvář. „Díky, Miono.“
„Hej, Harry!“ ozval se naoko dotčeně Ron sedící proti nim. „Dávej si bacha! Já ti taky nelezu na...“
„Rone!“ ozvalo se přinejmenším čtyřhlasně. Tvář dotyčného prošla zajímavým barevným vývojem od ohnivě rudé přes mrtvolně bledou až po nezdravě zelenou.
Ginny bratra zpražila vražedným pohledem. „Nechce se mi věřit, cos to právě málem řekl. Zadělals mi na noční můry na několik let!“
„Tedy, Rone,“ potřásl Harry hlavou a ušklíbl se – takovou smeč si nemohl nechat ujít. „Netušil jsem, že tajně toužíš lézt...“
Hermiona mu bleskově zacpala pusu rukou a Seamus s Deanem i Nevillem se začali pochechtávat. „Podívej, Rone. Harry mě může přátelsky políbit na tvář nebo mě obejmout stejně jako ostatní naši kámoši. Žádný z nich by mi ale nikdy nedělal návrhy, když chodím s tebou, a ani bych je nenechala.“
Dostatečně vytrestaný Ron pokorně přikývl. „Omlouvám se, Harry, Miono.“
„Pokud ses už doomlouval,“ ozval se Dean, „měli bychom vyrazit na zkoušku z přeměňování.“
Ron zaúpěl a celou cestou z jídelny si mumlal svou oblíbenou mantru: „Už jen jeden rok, už jen jeden rok, už jen jeden rok...“
„Příští rok máme OVCE a ode mě nečekej, že ti na ně dovolím zapomenout!“ hrozila mu Hermiona.
„Haúúú, Miono!“ zavyl Ron. „Necháš mě nejdřív složit letošní zkoušky?“ Povědomá hádka na oblíbené téma zbytek společnosti spolehlivě rozesmála.
Popište jednotlivé fáze zvěromágské proměny. Rozveďte podrobněji, jakého pokroku jste v rozvoji této dovednosti dosáhl.
Harry vytřeštil oči a vzhlédl k McGonagallové, která se tvářila jako spokojená kočka na sluníčku. Pojal náramnou chuť vytočit ji některým z osvědčených pobertovských kousků. Jeho test kromě této otázky obsahoval už jen jednu další.
Zrovna odkládal brk, když vinou ohlušujícího zařvání všichni v učebně, tedy až na Harryho, nadskočili úlekem. Ozvalo se několik šťavnatých zaklení, jak si pár lidí prudkým trhnutím pera udělalo čáru přes právě dokončovanou práci. Harry poznal, kdo to zařval, rychle vstal a hrnul se k oknu, u něhož se potkal s McGonagallovou.
„Je to...?“ zeptala se mdle.
Harry přikývl a složil tvář do dlaní. „Jo, to je ona.“
„Pane Pottere,“ napřímila se a zvýšila hlas, „vzhledem k nastalé situaci máte povoleno odejít. Očekávám, že se k dokončení zkoušky dostavíte do mé učebny nejpozději bezprostředně po večeři. Vrátíte-li se dostatečně brzy, budete moci složit praktickou část společně se spolužáky.“
Harry přitakal a máchl falešnou hůlkou. Accio Supernova II. Otevřel okno, zatímco Hermiona v očekávání koštěte otevřela dveře. Během chvilky mu přilétlo do ruky, naskočil na něho a vylétl oknem. Ještě za sebou zaslechl Seamusův hlas: „Tomu říkám odchod ze scény.“
Jeho dračí máti trůnila na školním pozemku a ve zmatené snaze ho najít zoufale řvala. Zřejmě ho mezi tolika lidmi nebyla s to vyčenichat. Když ho uviděla přilétat, zavětřila a zavolala na uvítanou. Dolétl až k ní a přitulil se k jejímu čumáku; přísahal by, že v odpověď zavrněla.
„Ahojky,“ spustil melodicky hadím jazykem. „Tohle je moje ššškola. Zzzrovna jsssem ssskládal zzzkoušššku. Říkal jsssem ti, žžže tu budu.“
Znovu zařičela a Harry se soustředil na rozvolnění svých empatických schopností. Gvendolína se dle Charlieho dopisu dostala do Rumunska v pořádku, mezi ní a matkou zřejmě došlo k nějaké domluvě, které Harry vděčil za tuto vzácnou návštěvu.
„Musím zzzpátky do učebny, ale ssslibuju, žžže ssse vrátím, jak to jen půjde.“ Kupodivu se jí podařilo do něho hravě šťouchnout, aniž by ho přitom shodila z koštěte. „V lessse ssse ti bude čekat líp. Tady bysss děsssila ossstatní děcka. Po večeři přijdu na kraj lesssa.“
Když si začala protřepávat křídla, hbitě poodlétl. Ve chvilce se vznesla a zamířila k Zapovězenému lesu a on si povzdechl. Co sakra bude dělat, když si ho navykne takhle přepadávat? Před očima mu vyvstal živý obrázek draka na Zobí ulici.
Přistál, oprášil si hábit, i když draci bývali překvapivě čistí – na to, že se jakožto přerostlé ještěrky myli, jen když pršelo. Pozoroval dračici, jak přistála nehluboko v polesí, a usoudil, že si vybrala zrovna onu mýtinu, na níž trénoval s otcem a Remusem. Pravděpodobně tam ulpěly zbytky jeho pachu, které ji přivábily.
„Máš návštěvu, Harry?“
Harry se otočil. Jak to ředitel dělal, že vždycky... nebo téměř vždycky... věděl, co se mu na pozemcích a ve škole děje? Jasně, měl k ruce duchy, skřítky a obrazy, aby mu podávali zprávy.
Harry se zazubil téměř omluvně. „No... jo. Moc nevím, co s ní.“
„Třeba ti pomohou,“ ukázal Brumbál na čtyři rychle se blížící postavy.
Renée, Deiter, Jeremy a Charlie celí uřícení zabrzdili smykem před Harrym s Brumbálem. „Je... Eliza... tady?“
„Eliza?“ vytáhl Harry tázavě obočí a založil si ruce na prsou.
Charlie vypadal chvíli nechápavě, ale pak se široce usmál. „Pojmenovali jsme ji po tvý mámě.“
Vida Harryho prázdný pohled, sklonil se Brumbál k jeho uchu a zašeptal: „Lily se celým jménem jmenovala Lily Elizabeth Evansová, než se vdala za Jamese.“
„Jo, je tu,“ odpověděl Harry na původní otázku; k tomu, že se právě dozvěděl matčino jméno, se raději nevyjadřoval. „Poslal jsem ji na chvíli do lesa. Krátce chytla nerva, že ‘sem zmizel.“
„Jaký syn, taková matka,“ škádlil ho Charlie. Pak Harryho rychle objal. „Prolomila strážní kouzla. Cválali jsme z Prasinek jako šílenci.“
„Bych měl asi dodělat zkoušku z přeměňování...“ nadhodil Harry v nejistotě, jak se zachovat. Předpokládal ovšem, že po něm McGonagallka chce, aby se vrátil co nejdříve na praktickou část.
„Ještě ne, Harry,“ ozval se Brumbál hlasem vážným jako smrt. „Pokud se k ní přiblíží potomek některého ze smrtijedů, kteří ji zajali, pozná ho po vůni. Ví, kým Severus byl.“
Harry zbledl. Toto ho nenapadlo. „No, cítí se tu někdo na procházku lesem?“
„Veď nás, Harry,“ pokynul mu ředitel.
Harry přikývl a speciálním odpuzovacím kouzlem odeslal koště do svého pokoje. Rád, že se poslední dobou v lese pohyboval tak často, zamířil ke stromům. Ještě než k nim došli, se otočil k ošetřovatelům: „Takhle... většina lesních obyvatel nás uvidí dost nerada, tak nabruste smysly.“
Porozuměli okamžitě a Harry si začal jejich přítomnost uvědomovat mnohem ostřeji. Všichni byli obdaření určitým stupněm empatie, takže vše prožívali silněji, urputněji než kdokoliv jiný. Přemýšlel, jaké by to bylo žít mezi nimi, otevřeně sdílet své pocity s druhými – ta myšlenka ho vyděsila, až se musel násilím uklidňovat.
Ruka, jež mu dopadla na rameno, mu hodně pomohla. Rozpoznal Charlieho, který se k němu vzápětí naklonil a zašeptal mu do ucha: „Stáhni to, Harry. Všichni propadneme panice, pokud ji kolem sebe nepřestaneš šířit.“
Harry přikývl a nechal se prostoupit klidným konejšením přicházejícím nejen od Charlieho, ale i od Renée, Deitera a Jeremyho. Každý z nich cítil podle jiného emočního vzorce – podobně jako jsou jedinečné otisky prstů, jedinci se od sebe liší i způsobem prožívání. Harry si byl jist, že by je podle charakteristické kombinace pocitů poznal kdekoliv. Na okamžik pouvažoval o tom, že si možná nezvolili své zaměstnání kvůli lásce ke zvířatům, ačkoliv ta jim jistě chybět nemohla, leč proto, že takto byli obklopeni lidmi, kteří jim byli s to plně porozumět.
Na mýtinu k čekající Elize došli bez zvláštních příhod, Brumbál, k Harryho překvapení, okamžitě zase odešel. Harry chytil dračici za čumák a škrábal ji mezi očima, zatímco jí vysvětloval, že za ním nemůže lítat, kdykoliv se jí zamane.
„Vrať ssse sss těmahle kouzzzelníkama do Rumunssska,“ pobídl ji měkce. „Ssslibuju, žžže zza tebou přijedu.“ Pak se otočil k ošetřovatelům a dodal anglicky: „Vrátí se s vámi.“
Přikývli a všichni ho postupně objali. Zjistil, že mu to vlastně nevadí; dotekem se navíc zvýšila intenzita emocionálního přenosu. Cítil z nich nefalšované přátelství, obdiv, smíření a zájem. Renée, Deiter a Jeremy nasedli na košťata a vznesli se do vzduchu, zatímco Charlie vtáhl Harryho pevně do náruče.
„Uvidíme se v létě,“ slíbil, známé vibrace jeho hlasu způsobily, že se Harrymu zježily chlupy po celé délce páteře.
Harry přitakal a umínil si, že až budou s Charliem o samotě, pořádně si promluví. Vážný rozhovor potřebovali jako sůl, i když se ho předem děsil. „Díky, žes pro mě předtím přišel.“
„S potěšením, Pottere,“ políbil ho jemně a sladce a Harry se cítil doma, celistvý... až mu najednou došlo, že mají společnost.
„Charlie!“ ohradil se a zrudnul.
Charlie se jen zasmál a popadl koště. „Harry, kdyby už dávno nevycítili, že se mezi námi něco děje, tak by jako empatici nestáli za zlámanou hůlku. Vrátíš se do hradu sám?“
Harry kývl a zamával jim na rozloučenou, odlétali s Elizou v závěsu. Neobtěžoval se čekat na Brumbála, musel se vrátit na zkoušku. Když dorazil k učebně, kde se skládala praktická část prověrky z přeměňování, zrovna z ní vycházel poslední student.
„Vše zařízeno?“ zeptala se McGonagallová.
„Pro tuto chvíli,“ zazubil se na ni vesele. „Myslím, že teď by alespoň na pět minut mohl být klid.“
„V tom případě nastal čas na dokončení zkoušky.“ Ustoupila a pokynula mu, aby vstoupil do místnosti. Měl dojem, že na profesorčině běžně přísném obličeji zachytil stopu úsměvu.
Nebelvíři se po splnění posledních školních povinností tohoto vyučovacího roku uvelebili u jezera a spokojeně se vyhřívali ve dni na Skotsko nezvykle teplém a slunném. V minulých letech býval Harry prostě jen s Ronem a Hermionou, tentokrát seděl pod stromem na břehu, opřený zády o kmen – pod týmž stromem, kde odpočívali pobertové ve Snapeově vzpomínce – a s drobným úsměvem pozoroval skupinku kolem sebe.
Dean, Seamus a Ginny hráli ve stínu Řachavého Petra. Neville se rozvaloval na zádech v paprscích slunce, vypadal, jako by spal, ale tu a tam líně pročísl vlasy Lence, která použila jeho břicho jako polštář pod hlavu a četla si poslední výtisk Jinotaje. Tu a tam okolo prošel a kývl na pozdrav některý člen BA, pár se jich zdrželo na slovíčko.
„Nad čím dumáš?“ strčila do něho ramenem Hermiona, která se zády opírala o tentýž kmen. Ron jí v klíně polohlasně oddechoval, jednou rukou svíral Hermioninu dlaň a ona ho volnou rukou vískala ve vlasech.
Harry spustil víčka. „Přemýšlím o nás o všech. Myslím, že máma s tátou a Tichošlápkem by byli šťastní, kdyby mě teď viděli.“
„Určitě jsou.“ Složila si hlavu k němu na rameno; objal ji v pase. Až po chvilce mu došlo, že mu takto blízký kontakt nevadí, s Hermionou rozhodně ne. Přitáhl si kolena k hrudi, lehce sebou škubl, když se nechtěně dotkl čerstvě srostlé kůže na lýtku, posledního ne zcela vyhojeného zranění z těch, co utržil v noci, kdy zachraňoval svého otce. Hermiona ho už dobře znala, tak na jeho škubnutí nereagovala jinak, než že si znovu pohodlně uložila hlavu na jeho rameni.
S očima stále zavřenýma se ve vzpomínkách vrátil k večeru, kdy přišel na Grimmauldovo náměstí. Netušil, že po celou dobu jeho rumunského pobytu byl Remus rozrušený až k nepříčetnosti, protože se potřeboval osobně přesvědčit, že je Harry v bezpečí, a nemohl. Když se konečně uviděli, objal mladíka tak silně, až se Harry obával o celistvost svých žeber. Pak se dožadoval osobní kontroly všech Harryho zranění – čímž ho naprosto znemožnil před několika členy Řádu – hlavně rány na lýtku, která se bude hojit ještě minimálně týden a po níž mu zůstane památka v podobě jizvy.
„Zdar, Malfoyi,“ uslyšel.
Překvapeně zdvihl víčka. To Neville pozdravil zmijozela takto přirozeně. Krátký pohled na Malfoye Harrymu prozradil, že je zaskočený úplně stejně jako on sám. Harry se lehce uculil, téměř usmál.
„Longbottome,“ pokynul Malfoy hlavou a pokračoval ve zdravení jednotlivých přítomných. „Láskorádová, Finnegane, Thomasi, Weasleyovi, Grangerová, Pottere.“
Všichni mu odpověděli, každý po svém, samozřejmě až na dřímajícího Rona. Překvapivě přátelská zmijozelsko-nebelvírská výměna.
Lenka se na blonďáka usmála: „Posaď se.“
Malfoy zamrkal, jinak se mu ve tváři nepohnul ani sval. „Obávám se, že pouze procházím. Jsem zaneprázdněn.“
Užuž odcházel, když Harrymu došlo, že další příležitost promluvit si s ním se hned tak nenaskytne. Šeptl to Hermioně a vstal. „Počkej!“
Bez ohledu na zraněné lýtko popoběhl, aby zmijozela dohnal. Malfoy se k němu otočil: „Potřebuješ něco, Pottere?“
„Jo,“ odpověděl dotyčný a rozhlédl se. „Ale chtělo by to soukromí.“ Malfoy vyklenul obočí, přitakal a dále kráčeli mlčky, až dokud nebyli bezpečně z doslechu ostatních studentů. Harry se zhluboka nadechl. „Tvůj otec je na svobodě. Potkal jsem ho u Voldemorta.“
Malfoy ztuhl, celý napjatý. Harry pozoroval, jak mu cuká sval na čelisti, a věděl, že to zmijozela stojí veškeré ovládání, aby neukázal, nač myslí. „Děkuji, Pottere. Budu to mít na paměti.“ Následovala delší odmlka. „Doufám, žes zvládl příhodné uvítání.“
Harry se ušklíbl. „Řek‘ bych, že docela přiléhavé.“ Nechal Malfoye chvilku čekat na podrobnosti. Už sice nebyli takovými zarytými soky jako dříve, ale proč nevyužít příležitosti a trochu ho nenatáhnout na skřipec. „Pokud se mu nepodařilo zrušit to prokletí proti hojení, tak ještě stále jí jen tekutou stravu. Seznámil jsem jeho sanici se svou pravačkou.“
„Kruťák Potter,“ protáhl Malfoy zasněně. „To se mi líbí.“
„Prostě dávej majzla,“ odtušil Harry téměř starostlivě a položil Malfoyovi ruku na rameno. „Pokud ho ještě Voldemort nepotrestal za tvé činy, určitě to nebude dlouho odkládat. Pak půjde po tobě.“
„Bojíš se o mě, Pottere?“ zažertoval Malfoy. „Pozor na to, někdo by mohl pojmout podezření, že jsme snad kamarádi.“
„Merline, chraň!“ odfrkl si Harry. „Tak horké to zas nebude. Těžkou hlavu mi dělá i Popletal, abys věděl. Je příliš pitomý, než aby dokázal odvrátit případný útok. Do roka bude buď mrtvý, nebo na doživotí u Munga.“
Malfoy potřásl hlavou. „A pár bystrozorů s ním. Díky za povzbuzení, Pottere. Uvidíme se v září.“ Pak odešel do hradních sklepení a Harry se vrátil k přátelům. Ron už se vzbudil a přidal se k ostatním na partii Řachavého Petra; hrálo jich už tolik, že museli použít dva balíčky karet.
„Víš, Harry...?“ zakousl Neville se stopou nervozity, jež mu bývala dříve vlastní.
Harry vzhlédl. „Co, Neville?“
„Že moje máma je tvou kmotrou,“ dořekl Neville tiše.
Všichni zmlkli, Harry na Nevilla ohromeně civěl. „Vážně?“
Neville přitakal. „Ve škole bydlely s tvou mámou na pokoji a vzájemně si pak svědčily na svatbách. Mám dojem, že dokonce tvá máma dala naše dohromady, pokud jsem babičce dobře rozuměl.“
Harry přemýšlel, proč mu nikdo nic neřekl, ale usoudil, že už toho bylo i tak dost. ‚Víš, Harry, kmotra máš ve vězení za zradu rodičů a zabití skupinky lidiček a tvá kmotra je ve cvokhauzu a v životě už si nevzpomene, ani jak se jmenuje ani jak se vůbec mluví.‘
„Díky, Neve,“ usmál se plaše. „Myslíš... že bych příště moh‘ jít za nima s tebou?“
Neville zamrkal, Harry cítil jeho překvapení a vděčnost. „Promluvím s babkou. Chodíme tam každoročně na Vánoce a na moje narozeniny.“
„Na konci července, že jo?“ zeptal se Harry, jemuž došlo, že přesné datum narození zná jen u Hermiony a Rona. Bude muset zjistit, kdy má narozeniny otec... a Charlie.
„Třicátého, den před tebou,“ nevycházel Neville z údivu. „Jak to víš?“
„Nó...“ zaváhal Harry. Žádný z jeho přátel neznal přesné znění proroctví, ale jelikož ho podstatnou část znala většina smrtijedů, tak vypuštění trochy informací nezaškodí. „Ta věštba, co měli na ministerstvu...“ začal. Všichni mu věnovali plnou pozornost, ale Hermiona s Ronem a Ginny nevypadali až tak napjatě. Zajímalo ho, kolik toho ti tři vlastně vědí. „Voldemort ji částečně znal. Byla o něm a dítěti narozeném na sklonku července rodičům, kteří mu už třikrát úspěšně vzdorovali. Musels to být buď ty, nebo já, ale on si z nás dvou vybral mě.“
Až na Lenku a Harryho samotného zíral každý na Nevilla v překvapené nevěřícnosti. Lenka Nevilla, který civěl na Harryho a klapal pusou jako kapr na suchu, něžně políbila na tvář.
Neville potřásl hlavou, jako by se snažil probrat. „Neville Longbottom – Chlapec, který zůstal naživu. Pche, nic moc, co?“
Harry si odfrkl a rozesmál se; během chvilky se v hysterickém smíchu váleli po dekách a zapomenuté karty pod nimi dotčeně třaskaly.
„A co v ní bylo dál?“ zeptala se Ginny z čiré zvědavosti.
Harry zavrtěl hlavou. „To nesmím říct, a věř mi, že to ani slyšet nechceš.“
Vysvětlení bylo všeobecně přijato, jen Hermiona s Ronem vrhli po Harrym utrápené vědoucí pohledy. Znali ho až příliš dobře na to, aby si dokázali v živých barvách dokreslit, co jim neřekl. Naznačil rty: ‚Potom,‘ a sklopil hlavu. Měl za sebou rok relativního klidu, kdy se ho nikdo moc na nic neptal a kdy na sobě nemusel tvrdě pracovat. Ale měl pocit, že toto období právě končí. Psychicky se dal víceméně do pořádku a bude se muset postavit čelem svému osudu.