27. Nové ministerstvo
Harry v letu odpočítal páté patro. Na správné straně hradu snad byl, tak by na okno Brumbálovy pracovny měl narazit každou chvíli. A opravdu, když přeletěl poslední dvě okna, v jednom z nich spatřil známou chodbu s chrličem na konci. Harry se na něj teď však díval přes celou prázdnou chodbu, takže pracovna musela být ještě za rohem. No bezva…
Naklonil se na násadu koštěte a prudce vyrazil podél hradní stěny. Minul ještě několik oken a ostře vybral zatáčku, až se konec koštěte odřel o roh věže. Blbče, ještě si znič koště!
O poznání zpomalil a natočil koště vzhůru k obloze. Pokud teď byl někde na úrovni chodby s chrličem, okno do Brumbálovi pracovny muselo být ještě o něco výš. Teda, alespoň podle něho. Ve skutečnosti už hezkých pár desítek metrů kolmo stoupal a nikde žádné neviděl.
Trochu se od zdi vzdálil, aby měl širší zorné pole. A polilo ho horko. Tato strana věže bylo totiž jednolitá, bez jakéhokoliv okna nebo výklenku. Ajajaj.
Byl si ale jistý, že tu nějaké okno je, vždyť se jím často díval z Brumbálovy pracovny na rozlehlé školní pozemky. Jenže zřejmě muselo být nějak začarované, přece jenom se jednalo o pracovnu ředitele. Harry si vzpomněl, jak se do ní nemohla v minulém školním roce Umbridgeová vůbec dostat – zřejmě byla tato místnost chráněna daleko víc, než většina lidí tušila.
Jenže Harry se do ní teď kouzla nekouzla dostat musel. Něco se dělo, to věděl moc dobře podle Whisperova výrazu. Stejně tak dobře tušil, že pokud se potřebovali profesoři v čele s Brumbálem o něčem poradit, šli by jedině do ředitelovy pracovny. A Harry tam tedy musel být taky.
Napadlo ho, že by prostě vletěl do té chodby před chrličem a normálně zaklepal na dveře. Ale pak to zavrhl – pochyboval, že by ho – přestože Brumbál ví, kdo je vlastně zač – ostatní profesoři nechali jen tak poslouchat, ať už se jednalo o cokoliv.
Začal znovu létat těsně u zdi. To okno tady někde musí být a on ho najde. Muselo být chráněné jen nějakým optickým kouzlem, které se mu při trošce štěstí podaří odhalit. Zkusil co nejpřesněji odhadnout, v jaké výšce by mohlo být. Přiblížil se tak blízko k hradní zdi, až se jí jednou rukou dotýkal. Dlaň mu jezdila po studených kamenem, až si ji celou odřel. Po pár metrech ale zaznamenal úspěch.
V jednom místě najednou přestal cítit chlad kamenů. Ruka mu projela hradební stěnou a Harry se neskutečně lekl. Na poslední chvíli se ovládl a spolkl překvapený výkřik. Naopak se o pár palců vrátil, aby ho nikdo z pracovny nemohl skrytým oknem zahlédnout.
Teď už to bylo snadné. Přitiskl ucho ke studeným kamenům a zašeptal: „Lu e’strill te’ll.“
Zabralo to.
„… ti hlupáci chtějí udělat přesně to, co Pán Zla chce. Zase se stěhovat! Naprosto nehledí na to, že pokusy Smrtijedů zpochybnit bezpečnost současného útočiště jsou naprosto průhledné!“ Pyglit vydat, dřív než se ho zmocní Voldemort.“Pyglitu jinak.“Pyglit zničíme.“
„Fergusi, nemůžete být tak kritický, přestože v něčem určete pravdu máte. Jenže všichni teď žijí pod neustálým tlakem, ministerstvo se ze všeho nejvíc snaží vůbec existovat, nezbývá jim dostatek sil nějak bojovat…“
„V tom případě by nám konečně mohli
„Snape, kolikrát mám ještě říkat, že tohle neudělají! Zkoušel jsem to mockrát, ale v něčem jsou až přespříliš zatvrzelí, hlavně pořád trochu vůči vám, Brumbále.“
„Chcete říct, že už nedají ani na vaše rady?“
„Minervo, možná jste si toho nevšimla, ale mé postavení se na ministerstvu poněkud změnilo. Po tom fiasku s bývalým ministrem většina usoudila, že jsem mu byl až příliš blízko. Jsem teď jen velmi málo důvěryhodná osoba.“
„Vždyť jste mu dělal jen ochranku!“
„To řekněte jim, ne mě. Já to vím dobře.“
„Ehm, myslím, že od tohoto tématu bychom mohli na chvíli upustit. Ztratil jste své postavení, Fergusi, s tím se nedá už nic dělat. Budeme se muset dostat k
„Dostat se k Pyglitu jinak? Myslíte tak, že se dostanete přes nejvíce chráněné ministerstvo za posledních sto let a ukradnete jim ho?“
„Ano, Severusi, přesně tak. Zkoušeli jsme jej od nich získat po dobrém, ale v této situaci nemůžu dovolit, aby se k němu dostal Voldemort dřív. A pak… pořád tu bude nějaká možnost, že se k němu Voldemort dostane – což mu znemožníme jedině tak, že
„Zničit Pyglit! Ale Albusi, to přece nejde! Je to nejcennější věc, jaká se kdy dochovala!“
„Já vím, Minervo, já vím. Ale dokážeš si představit, jaké hrůzy by dokázal napáchat ve Voldemortových rukou?“
Harry se v nastalém tichu pokoušel zpětně zachytit nit hovoru. Absolutně netušil, o čem to profesoři mluví. Jedno mu ale jasné bylo – musí se jednat o něco hodně důležitého.
„Když tedy pomineme fakt, že chceme zničit nejúžasnější dědictví všech kouzelnických generací a jednu z nejdůležitějších kouzelných zbraní dnešního světa, jak se k ní, pro Merlina, hodláte dostat?“Pyglit v okamžiku, kdy se bude celé ministerstvo stěhovat.“
„Měl jste pravdu, že ministerstvo je teď navýsost chráněné, přestože se pomalu rozpadá. Stejně jako Voldemort se tedy budeme snažit získat
„Co když se k němu dostane Pán Zla dřív?“
„Nezbývá než doufat, že budeme rychlejší. Kdy je naplánován začátek stěhování?“
„Vlastně by to všechno mělo začít až za dva dny, ale jak znám ministerstvo, dají nečekaný rozkaz co nejdřív, možná už teď někdy.“
„Vy asi nejste jeden z těch zasvěcených, kteří o přesném času vědí, že?“
„Vypadám tak snad?“
„Bohužel ne.“
Hlasy v pracovně zase umlkly. Harry na koštěti už skoro zdřevěněl, ale teď žádnou bolest nevnímal. Bylo pro něj daleko důležitější, co se děje za zdmi hradu.
„Je nachystáno deset konvojů, z toho devět bude mít jen falešné kopie všech ministerských cenností - od zachráněných dokumentů po všechny relikvie. Chránit je budou jen ti nejdůvěryhodnější, ostatní budou rozmístěni po celém Londýně. Jen hrstka lidí ví, kam se celé ministerstvo přesune tentokrát. Ostatní povede Orientační kouzlo.“
„To zní jako celkem dobrý plán.“
„A určitě by i byl, kdyby ministerstvo pořád nebylo plné špehů. Po zničení bývalého ministerstva jich sice značně ubylo, ale pořád tam jsou a – jak se obávám – na vysokých místech.“
„Pokud se ihned spojíme s Řádem a budeme připravení, snad Voldemorta předstihneme. Pochybuji, že je teď informován méně, než my.
Každopádně Severusi, upozorni ostatní profesory, že na pár dnů budeme pryč. Ochrana školy teď bude jen na nich. Fergusi, Minervo, okamžitě musíme zburcovat celý řád, Severus se k nám přidá v Doupěti.“
Harry zrušil odposlouchávací kouzlo, kopl rázně do koštěte až se obrátilo o sto osmdesát stupňů a vyrazil vpřed. Obletěl roh věže a prokopl nebližší okno. Prázdným rámem pak vletěl do chodby s chrličem a zůstal stát přímo před čtyřmi překvapenými profesory.
Brumbál nazvedl obočí.
„Poslouchal jsem,“ suše konstatoval Harry na jeho němý posunek.
„Jak…“ zaraženě ze sebe vypravila profesorka McGonagallová, ale to už Whisper měl v ruce hůlku a hodlal na Harryho zaútočit. Nebo mu vymazat paměť.
Harry bleskurychle sahal i po své, ale oba je zarazila Brumbálova zvednutá ruka.
„Myslím, že to nebude nutné, profesore Whispere.“
„Brumbále, tento student vyslechl ty nejtajnější informace, ať už to udělal jakkoliv! Je vyloučené, aby mu v paměti zůstaly!“
„Zaručuji vám, že nic neřekne, můžete svou hůlku sklonit. Vy také, pane Hille. Stejně se už vracíte na svou kolej.“
Harry začal okamžitě protestovat, ale byl přerušen. Snape svou hůlku sice nevytáhl, ale jazyk mu byl dost ostrým nástrojem. „Brumbále, to nemyslíte vážně! Nemůžete přece dovolit, aby někde něco cekl! Chápu, že svým studentům věříte, ale tohle je spíš naivita, než důvěra.“
„Buďte si jist, že to není ani jedno, ani druhé. Mám naprostou jistotu, že všechno, co pan Hill zaslechl, si nechá pro sebe. Teď už by však měl dávno být na koleji a oslavovat vítězství ve famfrpálu.“
„Pokud teď mám něco v plánu, tak rozhodně ne nějakou oslavu!“
„Pokud máte teď něco v plánu, tak rozhodně ne jít s námi!“
„Chci jít! Musím jít!“
Brumbál mlčel.
„Nikdy nedovolím, aby se nějaký student vystavoval takovému nebezpečí, ať je jakkoliv schopný! Okamžitě se vraťte na kolej, pane Hille!“ vložila se do toho McGonagallová.
„Se vší úctou, paní profesorko, ale jako plnoletý mám právo rozhodovat o svém životě sám.“
„To je možné - se svým životem si tedy dělejte co chcete, ale do našich věcí se nepleťte,“ Snape se také nehodlal vzdát.
Brumbál stále mlčel. Harry viděl jedinou šanci v něm.
„Mám na to právo!“
Snape se posměšně uchechtl.
„Za všechny,“ zašeptal Harry.
Brumbál se smutně usmál.
„Pan Hill půjde s námi. Od této chvíle bude považován za plnohodnotného člena Fénixova řádu.“
McGonagallová se zhrozila: „To nemyslíte vážně, Brumbále! Vždyť je to ještě dítě!“
„Už dávno ne, Minervo. Bohužel.“
Harry pospíchal hradem Brumbálovi po boku. Na zádech stále cítil nesouhlasné pohledy ostatních profesorů, naštěstí se od nich aspoň Snape u Kratiknotova kabinetu odpojil. Chápal je, ale stejně tak nemohl ustoupit.
Dorazili až do vstupní síně, rychlými kroky ji přeběhli, stejně jako celé bradavické pozemky. Brumbál složitými posunky otevřel bránu a otočil se na Harryho: „Do Doupěte, Ericu.“
Harry kývl a přivřel oči. Předtím, než se všichni přemístili, ještě stačil zahlédnout soucitný pohled profesorky McGonagallové.
Doupě před očima ho na chvíli uvrhlo do vzpomínek. Jak je to dlouho, co tu byl naposledy? Tři čtvrtě roku? Víc? Míň? Ať už to bylo měsíců, kolik chtělo, Harrymu to stejně připadalo jako celá věčnost. Otřepaná fráze, jenže teď se Harrymu nanejvýš hodila. Celou věčnost muselo trvat, aby se takhle změnil. Celou věčnost muselo trvat, aby se na Doupě díval takhle.
„Pan Rozhodný najednou ztratil odvahu?“ pronesl Whisper kysele za jeho zády.
„Ne,“ odpověděl Harry ještě napůl ve vzpomínkách, „jen jsem tu dlouho nebyl.“
Doběhl Brumbála a vůbec se nepozastavil nad tím, co právě řekl. Narozdíl od profesora.
Brumbál zaklapal na hlavní dveře. Ozvaly se rychlé kroky a nesrozumitelné šeptání. Nakonec i zřetelná otázka paní Weasleyové. „Kdo je tam?“
„Ředitel bradavické školy čar a kouzel, Albus Percival Wulfic Brian Brumbál, zakladatel a právoplatný člen Fénixova řádu,“ pronesl Brumbál zřetelně, aby ho slyšela i paní Weasleyová za dveřmi. Harry čekal, kdy je otevře, ale zdálo se, že nic takového nemá paní Weasleyová v plánu. Zato se po chvíli ozvaly jemné tóny, které si Harry okamžitě zařadil jako zpěv fénixe. Brumbál udělal krok dopředu a prošel zavřenými dveřmi.
Po té přistoupila ke dveřím McGonagallová.
„Profesorka Minerva McGonagallová, právoplatná členka Fénixova řádu.“
Zpěv se ozval znovu a profesorka Harrymu zmizela z očí. Už začínal všechno chápat a s očekáváním se podíval na Whispera, který s ním jako jediný zůstal ještě před domem. Byl zvědavý, jak se představí on.
Profesor se však k ničemu neměl, naopak. Pokynul Harrymu ke dveřím.
Harryho polilo horko.
Na tohle nepomyslel. Ochrana domu bude i po něm požadovat pravé jméno, jinak ho dovnitř nepustí. Jenže Harry si nemohl dovolit vyslovit ho nahlas. Ale co už, oklamal i horší kouzla…
Když přistoupil až na práh domu, ucítil nějakým šestým smyslem, že se mýlil. Tohle nebyla žádná jednoduchá překážka, jak se z venku mohla zdát. Harry pocítil váhu starodávné magie fénixů a najednou se už začal stydět, že by něco takového chtěl kdy oklamat. Ale pak naprosto instinktivně v duchu pronesl, ještě dřív, než cokoliv řekl nahlas: Harry Potter, aendel Náre klien sai Koirea Faire, nente aidiki prësta kle’m. Eta ai lima et.
„Student Eric Hill, ode dneška právoplatný člen Fénixova řádu.“
Harrymu se potilo čelo, naštěstí byl ale otočený k Whisperovi zády. Nastala tíživá chvíle ticha, ale pak se přece jenom rozezněl fénixův zpěv. Harry si zhluboka vydechl. Když procházel dveřmi, přemýšlel, jestli se mu to jenom zdálo, nebo opravdu byl fénixův zpěv o něco radostnější než u profesorky McGonagallové i Brumbála. A už vůbec se mu nechtělo věřit, že slova, která v něm zaslechl, nebyla jen výplodem jeho fantazie. Vítej, příteli.
Veškeré Harryho přemýšlení ale utnul pohled, který na něj vrhla paní Weasleyová. Stála s McGonagallovou hned u dveří a zřejmě jí profesorka stihla říct všechno podstatné. Dívala se na Harryho se směsicí soucitu a hněvu. Nechápal to, dokud ho nechytla za rameno a táhla ho po schodech do vyšších pater. Stihl si ještě všimnout, jak na něj Brumbál z kuchyně povzbudivě mrkl.
„Půjčím ti nějaké Ronovo oblečení, nemůžeš se tu promenádovat v tom famfrpálovém dresu, třeba ti něco bude dobré. To koště si můžeš zatím nechat tady na schodech, nikdo ti ho nevezme, neboj…“
Udiveně se podíval na Kulový blesk ve své ruce - už i zapomněl, že si ho kdy z Bradavic odnášel. Jen nerad ho teď pouštěl z ruky. Momentálně však pro něj bylo důležitější vymluvit paní Weasleyové její nápad: „Ale já bych teď měl být s nimi, budou se na všem domlouvat…“
„Co tě to, pro Merlinovy šedé vousy, napadlo? Plést se do světa dospělých?“
„Ale vždyť já už jsem taky dospělý!“ Harry při té menší lži jemně zrůžověl.
„Chodíš do školy? Chodíš! Máš hotové vzdělání? Nemáš! Nechápu, jak jsi dokázal přesvědčit Brumbála, abys sem mohl… Být po mém, seděl bys teď ve škole a dělal úlohy!“
Harry byl více méně násilím dovlečen do horní ložnice. Paní Weasleyová ho posadila na postel jako nějaké nezbedné děcko a začala prohledávat Ronovu skříň. Vytáhla pár kousků oblečení a zkoumala je kritickým okem.
„Ach jo, trička ti budou přes ramena úzká, kalhoty zase moc dlouhé… Máte s Ronem úplně jiné postavy… Snad by po Charliem mohlo zůstat něco lepšího… Počkej tady, hned jsem zpátky!“
Paní Weasleyová zmizela na chodbě a Harry osaměl. Okamžitě se chtěl vydat po schodech do kuchyně, kde se teď podle něj musela konat schůze řádu. V jeho úmyslu ho však zastavila malá fotka na nočním stolečku.
Ronův pokoj se ani trochu nezměnil – na stěnách plakáty Kudleyských kanonýrů, na koberci motivy potlouků a košťat, povlečení se zlatonkami. Jediná věc, které si Harry nikdy před tím nevšiml, byla malá fotka jich tří – jeho, Rona a Hermiony.
Divil se – Ron nikdy nebyl nijak sentimentální, ta fotka se k němu nehodila. Ale co Harry věděl, jak se Ron mohl za těch pár měsíců změnit?! Zná ještě vůbec svého nejlepšího přítele?!
Zaslechl kroky před pokojem. Paní Weasleyová se vracela s hromádkou šatů a hodila je na postel před Harryho.
„Tohle si zkus, mělo by ti to být dobré.“
Harry počkal, až za ní zaklapnou dveře a urychleně za sebe sundával famfrpálový dres. Už nechtěl zameškat ani minutu. Nasoukal na sebe starý, na první pohled obnošený hábit a už klusal ze schodů.
Když běžel kolem vchodových dveřích, akorát jimi procházel Snape. Vrhl na Harryho jeden ze svých vyhrazených pohledů a zamířil s Harrym v zádech do kuchyně. Harry brzo poznal, že nemusel s oblíkáním tak spěchat – kuchyň nebyla vůbec plná lidí, jak čekal. Naopak – Whisper s McGonagallovou se právě zdravili se Snapem a Brumbál zřejmě vedl příjemný rozhovor s paní Weasleyovou. Vůbec to nepřipomínalo krizovou situaci.
Harry chvíli stál zaraženě ve dveřích, ale pak se vzpamatoval. Přišel k nejbližšímu křeslu a za pohledu snad všech v místnosti si do něj sedl. Svěsil hlavu do dlaní a nepřítomně hleděl do neznáma. Když oni si nemyslí, že by teď něco měli dělat,.nebude se snažit ani on.
Jak si ale po chvíli domyslel, všichni jen čekali, až dorazí ostatní. Jako první po fénixově zpěvu přišla do kuchyně hlava Weasleyovic rodiny. Pan Weasley se přivítal se všemi přítomnými, překvapeně pohlédl na Harryho v koutku kuchyně, pak se vrátil pohledem k Brumbálovi. Když se nedočkal žádné reakce pokrčil rameny a naprosto klidně se posadil vedle své ženy.
Harry ty lidi tady obdivoval. Zřejmě museli od Brumbála dostat avízo, že se děje něco důležitého, ale všichni se chovali na první pohled klidně, nikdo se na nic nevyptával, jen se někam usídlil a potichu čekal. Harry tohle dokázal jen s vypětím všech sil a veškerého sebeovládání.
Po panu Weasleym se objevilo několik lidí, které Harry neznal. Po deseti minutách se však kuchyň zaplnila celým Fénixovým řádem spolu se známými tvářemi – nechyběla Tonksová, Moody nebo Kingsley. Každý z nich Harryho nedůvěřivě pozoroval, ale na nic se nevyptávali. Zřejmě čekali, až jim to Brumbál vysvětlí sám.
Konečně dorazil poslední člen, protože Brumbál po jeho příchodu vstal a zjednal si klid. Veškerá pozornost se přesunula na něj, Harryho v koutku všichni přestali na chvíli vnímat.
„Je mi opravdu moc líto, že jsme vás všechny museli dneska přivolat. Ale obávám se, že je to v této situaci nezbytné. Bohužel nemáme čas na to, abych vám všechno potřebné vysvětlil do největších podrobností, je docela možné, že za pár minut budeme muset začít jednat, proto si budete muset vystačit se strohými informacemi.
Ministerstvo se znovu stěhuje. Bezpečí budovy parlamentu se Voldemortovi podařilo natolik zpochybnit, že se nakonec rozhodlo vedení ministerstva Westminster opustit. Naneštěstí nemáme tolik informací, abychom věděli, kam přesně. Jediné, co víme, je, že veškeré své cennosti ministerstvo přestěhuje někdy během příštích dvou dnů a to v deseti skupinách, z nichž jen jedna bude mít pravý archív. Chtěl bych vám připomenout, že ministerstvo nám stále nevydalo Pyglit, bude tedy mezi ostatními věcmi.
To je všechno, co víme. Asi stejně tolik informací, co má Voldemort od svých špehů. Tedy, aspoň můžeme doufat, že není lépe informovaný.“
„Whisper bude mezi ochrankou?“ přerušil Brumbála Moody, „Měl by přece vědět, kam má jít…“
„Nic takového nám neřekli,“ pravil zasmušile Whisper, „náklad sám bude prý pod orientačním kouzlem, který bude někdo z vedení řídit. My budeme jen jeho ochrana…“
„A právě z toho mám strach – podle některých náznaků bychom měli počítat s tím, že Voldemort má své špehy i v nejvyšších kruzích ministerstva – tedy možná i mezi těmi, kteří budou konvoje řídit. Mohlo by se pak stát, že je spolu s námi zavedou přímo do Voldemortovi náruče.“
Brumbál chvíli čekal, až si jeho slova všichni promyslí. Pak pokračoval.
„Rozdělíme se na deset skupin, každá bude sledovat jeden konvoj, vycházející z budovy parlamentu. Budou co nejlépe skrytí, ale spíš před zraky mudlů, než před kouzly. Musíte je zadržet ještě před tím, než se dostaví na místo prvního přemístění – podle mě se pak budou přemisťovat ještě několikrát, aby případní pronásledovatelé ztratili jejich magickou stopu. Což se jim nepochybně podaří.
Nechci, abyste na někoho z ministerských útočili, pokud to nebude nezbytné. Stačí, když nějak zjistíte, jestli je ta vaše skupina zrovna ta pravá. Pokud ne, okamžitě se přesunete k jiné, v opačném případě zavoláte ostatní. A pokud se vám naskytne příležitost, okamžitě veškerý náklad zničte.“
Nastalo ticho, všichni na Brumbála zůstali hledět s vytřeštěnýma očima.
„Brumbále, víte, co jste právě řekl? Vy chcete zničit všechny paměti našich předků? Veškerý archív ministerstva? Ale hlavně – vy chcete zničit Pyglit?“ Kingsley se vzpamatoval jako první.
„Bohužel, valná většina věcí, které jste vyjmenoval, byla samotnou budovou ministerstva zničena už před pár měsíci. I tak ale trvám na zničení zbytku,“ všem se zase zatajil dech, „jinak si ani nechci představovat, jak velkou moc by získal Voldemort, kdyby ho měl v rukou.“
Poslední konstatování utnulo všechny námitky. Nikdo však nevypadal na to, že by se Brumbálovými slovy chtěl řídit, i když je všichni uznali za pravdivé.
„Apeluji na vás, kdyby se vám pravý archív dostal do ruky, okamžitě ho zničte! Nesnažte se jej jakýmkoliv způsobem zachránit, mohlo by to dopadnout katastrofálně.
Teď mě na chvíli omluvte,“ Brumbál se nečekaně otočil na Harryho, „Ericu, mohl bys na chvilku?“
Harry se zvedl z křesla a všechny pohledy se otočily na něj. To už však odcházel z kuchyně i s Brumbálem v patách. Ten se ve dveřích ještě zarazil.
„Nymfadoro, tebe zřejmě k ochraně archívu nevyzvali, že?“
Tonksová chmurně přikývla.
„Mohla bys mi tedy taky věnovat pár minut?“
Harry si sedl v obývacím pokoji na křeslo. Proti němu se posadila Tonksová a dívala se na něj se značnou nedůvěrou.
„Doufám, že si oba co nejdřív seženete nějaké mudlovské oblečení,“ sedl si i Brumbál a okamžitě na něm spočinuly dva nechápavé pohledy, „jak to tak vypadá, půjdete se jako turisté podívat na zasedání parlamentu. Bylo by nanejvýš nápadné, kdybyste se tam objevili v hábitech.“
První pochopila Tonksová: „Já myslela, že všichni budeme potřební tady!“
„Potřebujeme mít někoho v záloze. Podle všeho se budou konvoje řídit z Westminsteru. Nemůžu připustit, aby Voldemort zaútočil odtud.“
„Nikdy nemá šanci dostat se přes ochranu ministerstva!“ odporovala Tonksová.
„Mluvíme tady o Voldemortovi, Nymfadoro. Ať je vaše důvěra v moc ministerstva jakkoliv velká, věřím, že jí Voldemort nakonec dokáže otřást.“
„I kdyby to Voldemort dokázal, jak mám asi já propašovat přes všechnu ochranu někoho, kdo nemá s ministerstvem nic společného?“
„Nijak,“ suše konstatoval Brumbál, „stačí, když znáš cestu. Eric všechno ostatní zvládne sám.“
Harry sebou po zaslechnutí „svého“ jména trhl. Zmateně se otočil na Brumbála a vyslovil první otázku, která ho pálila na jazyku: „O co tady vůbec jde?“
Tonksová si posměšně odfrkla.
Harry ji nepoznával. Žádná pastelová barva vlasů, žádná dobrá nálada. Najednou vypadala o mnoho starší – jak léty, tak i zkušenostmi. Špatnými zkušenostmi.
„Ty a Nymfadora se ještě dnes jako turisti vydáte do Westminsteru podívat se na zasedání parlamentu. Myslím, že začíná někdy v šest, tak byste si měli pospíšit. Nymfadoro, ty bys měla mít ještě dostatek lístků pro veřejnost a tohle bude poslední možnost je použít, takže ti snad nebude vadit, když jeden Ericovi věnuješ.
Chci, abyste ve Westminsteru počkali, dokud nezačne stěhování. Chci od vás, abyste se jakkoliv snažili zajistit, aby všechno mělo aspoň tady hladký průběh.“
Nikdo z nich neřekl ani slovo, když se konečně ozvala značně rezervovaným tónem Tonksová: „Proč zrovna on?“
„Protože je jediný, kdo se z nás dokáže dostat přes ministerské ochrany. Nikdo jiný kromě tebe a Whispera už nemá povolení na ministerstvo vkročit.“
„Můžu jít sama!“
„To nepřipadá v úvahu.“
Tonksová se nehodlala vzdát: „Je to ještě student! Jestli ho někdo na ministerstvu najde, bude po něm!“
Tentokrát se do hádky poprvé vložil sám Harry. Když se jednalo o něj, nehodlal jen nečinně přihlížet.
„Děkuji za starost, ale dokážu se o sebe postarat sám!“
„Dobře, to beru! Tak si tam jdi sám a já můžu být užitečnější někde venku s ostatními! Stejně tam budeme celou dobu jen trčet!“
„Klid!“ sykl Brumbál ještě dřív, než se Harry stačil nadechnout. „Půjdete tam oba dva, to je mé poslední slovo. Bez žádného riskování nebo přehnaných záchranných akcí, rozumíte?!“
Harrymu bylo jasné, že poslední věta patřila hlavně jemu. Kývl, stejně jako žena naproti něj.
„Ericu, běž se zeptat paní Weasleyové na nějaké mudlovské oblečení. Nymfadoro, ty taky, ať nemusíš zbytečně chodit domů. Jsem si jistý, že vám něco najde,“ zvedl se k odchodu; „a – požádejte ji ještě o nějaké jídlo, je dost možné, že na ministerstvu strávíte dost času.“
Odešel z místnosti a nechal je tam, ať se společně měří pohledy. Harry ale vyrazil po chvilce za ním.
Dohonil ho až před dveřmi do kuchyně: „Jak víte, že se zrovna já můžu dostat na ministerstvo?“
„Harry, viděl jsem tě dneska oklamat fénixovo kouzlo. Pokud zvládneš tohle, pak pro tebe jakákoliv překážka na ministerstvu nebude problém.“
Harry seděl v Charlieho mudlovských šatech v kuchyni Doupěte. Spolu s Tonksovou se díval, jak jim paní Weasleyová plní obloženými chleby starý ruksak. Tvářila se přitom značně nesouhlasně, ale v přítomnosti Brumbála se neodvažovala nic namítat. Harry si toho už beztak užil dost v Charlieho pokoji.
„Do Vidrníku půjdete pěšky, odtud by už měl jet nějaký autobus nebo vlak. Nesmíte vzbudit žádnou pozornost. Ericu, budeš vystupovat jako Nymfadořin mladší bratr. Kdyby se cokoliv stalo, okamžitě nám dejte vědět,“ uděloval jim Brumbál zpoza stolu poslední instrukce, „hlavně do ničeho nezasahujte. Nevím jistě, jestli se nám budete moci v budově parlamentu ozvat, spíše ne. Ale zkusit to můžete.“
Když mu paní Weasleyová podávala baťoh, zaleskly se jí oči. Skoro nezřetelně zašeptala: „Jsi stejně starý jako můj Ron…“
Snažil se předstírat, že ji přeslechl.
O pár minut později už vycházeli ze dveří. Brumbál však Harryho ještě na chvíli zdržel, dál od ostatních.
„Je mi jasné, že se s námi nebudete moct na ministerstvu spojit. Nymfadora to ví taky,“ začal něco lovit po kapsách, až konečně z jedné vytáhl zářivě rudé pero. Harry jej okamžitě poznal – pero ptáka fénixe.
„Zřejmě by nefungovalo ani tohle, ale ty by sis s tím mohl poradit… Uvidíš.“
Jeli naproti sobě v kupé vlaku. Harrymu se na krku houpal starodávný fotoaparát s dílny pana Weasleyho, zatímco Tonksová držela v ruce baťoh. Harry pozoroval ubíhající krajinu za oknem, ona se dívala někam za jeho hlavu. Nemluvili. Doteď.
„Co jsi zač?“ vyhrkla zničehonic.
Harry se na ni překvapeně podíval.
„Proč ti Brumbál tak důvěřuje? Pokud vím, nikdy jsem tě v řádu neviděla…“
„Přestěhoval jsem se ze Skotska. Před pár měsíci.“
„To není odpověď.“
Harry jí zpříma hleděl do očí. Opravdu ji nepoznával - vždycky to pro něj byla trochu nešikovná mladá žena, která nezkazila žádnou legraci. Teď daleko víc připomínala bystrozorku, která prošla Moodyho školou. Bylo mu to líto.
„Hele, nemusíš mě tak vyslýchat. Je to moje věc. Brumbál mi věří, tak nevidím důvod, proč bys nemohla ty.“
Zase si tak posměšně odfrkla: „Možná si to neuvědomuješ, ale my nejedeme na nějaký školní výlet. Bude záležet na mě, jestli dnešek a zítřek přežiješ. A já bych ráda věděla, komu mám pomáhat.“
Harry už se chtěl dál dohadovat, ale zarazil se uprostřed nádechu. Nevraživosti kolem Erica Hilla bylo na jeho vkus už dost, nemusel si přidělávat další. Zvlášť ze stran osob, které považuje (nebo aspoň kdysi považoval) za své přátele.
Natáhl ruku a představil se: „Eric Hill. Nastoupil jsem v lednu do Bradavic. Brumbál mě tu zná líp, než kdokoliv jiný, a může si dovolit mi věřit. Stejně jako asi u každého člena řádu.“
Chvíli na jeho nabídnutou ruku jen zírala - zřejmě očekávala další výměnu názorů - ale poměrně rychle se vzpamatovala: „Nymfadora Tonksová. Ale opovaž se mi někdy říct tím strašným křestním jménem!“
Když si ruku stiskli, prolétlo Harrymu hlavou, že aspoň něco se nezměnilo.
Řada turistů mu skoro nedovolila svobodný pohyb. Valila se spolu s ním ke vchodu do Westminsterského paláce a vůbec nebrala ohledy na to, že by se měl držet co nejblíže Tonksové, protože sám absolutně netušil, kde to vůbec je nebo kam má jít. Naštěstí se u brány zase potkali a ze vstupními lístky je bez potíží pustili dovnitř. Harry po vzoru všech okolo vytáhl foťák a začal jeho objektivem mířit na všechny možné pamětihodnosti v okolí. Pokud měl zapadnout, tak zapadne, říkal si, když se snažil mačkat tlačítko na foťáku. Jakmile si ale uvědomil, komu vlastně patří a čím vším mohl ten fotoaparát projít, raději toho nechal. Kdoví, co s ním pan Weasley prováděl za pokusy.
Dostali se na galerii ve Sněmovně lordů. Harry tu obrovskou a přepychově zdobenou místnost viděl už mnohokrát v televizi u Dursleyů, když však teď spatřil rudý nábytek a důležitě se tvářící muže na vlastní oči, bylo to něco jiného. Ale to už ho Tonksová táhla dál od výhledu, jeho místo u zábradlí okamžitě zabral jiný turista a Harry se musel spokojit se zadní stěnou, kde byl výhled pramalý. Ale aspoň je tam nikdo neslyšel.
Harry dělal, že si vyměňuje film ve foťáku, přestože tušil, jak tím riskuje. Pořád měl nepříjemné brnění v prstech, jakoby jen čekaly, kdy v nich foťák vybuchne. Jenže něco dělat musel, dokud do něj Tonksová hustila rady.
„Na konci galerie jsou záchody. Budeme se muset na chvíli rozdělit. Půjdeš do třetí kabinky od dveří a poklepeš pětkrát hůlkou na stěnu. Měl by to být čtvrtý kámen od pravé stěny kabiny, někde ve výšce očí. Nevím to přesně, ten vchod jsem nepoužívala. Sejdeme se na druhé straně – ale nejdřív se ujisti, že nikdo není v dohledu… Zatím ahoj. Jo a ještě – pospěš si.“
Prodrali se zástupem turistů, až konečně Harry zahlédl mezinárodní značení pánských záchodů. Prošel dveřmi se známým panáčkem, zatímco Tonksová zmizela ve vedlejších. S pohledem před sebe se však zarazil – až k němu se táhla fronta čekajících turistů, kteří nervózně přešlapovali z jedné nohy na druhou. No potěš.
Začaly ho trápit nervy. Nevěděl, jestli je trpělivost dokáže zkrotit na tak dlouho, dokud se nedostane k té správné kabince. Ne, Tonksová jasně řekla, že si musí pohnout.
Zvedl se na špičky a snažil se dohlédnout na začátek řady. Před ním stálo v úzké uličce ještě asi patnáct mužů. Nemohl je jen tak předběhnout – za prvé by mu to tak lehce nedovolili a za druhé by se přes ně ani prodrat nemohl. Ani kouzla nepřicházela v úvahu – Tonksová ho už v metru varovala, že každé kouzlo v okolí jednoho kilometru od Westminsteru je zaznamenáno ochrannými kouzly. Nevěděl, co by bystrozoři dělali, kdyby se jim jedno objevilo přímo před nosem.
Tak Harry, teď by se hodil nějaký nápad…
Schoval rychle foťák pod tričko a spustil autoritativním tónem: „Prosím vás, nemá tu někdo z vás zaparkované auto naproti paláce? Chystá se slavnostní průvod a některá budou v příštích pár minutách odtažena, pokud budou překážet v cestě. Budete je pak moc najít o dva bloky dál na placeném parkovišti, důrazně však doporučuji okamžitě si je přeparkovat - ušetříte tak práci nám i sobě. Lístky vám samozřejmě budou platit celou dobu, nebojte.“
Účinek byl okamžitý. Před Harrym byli najednou na řadě jen dva muži a čtyři kabinky se spěšně uvolnily. Včetně té správné. Harry se rychle prosmýkl kolem pisoárů a předběhl muže, který se do ní už chystal vstoupit: „Promiňte, ale zapomněl jsem si tam peněženku.“ Zabouchl mu před nosem.
Oddechl si, když se konečně zády opřel o dveře kabinky. Hleděl před sebe na původní kamennou stěnu paláce a odpočítal správný kámen. Když se na něj podíval zblízka, všiml si nepatrné vyhloubené jamky, jakoby na to samé místo někdo ustavičně dloubal prstem. Nebo taky hůlkou. Harry se ujistil, že je zámek kabinky pevně zavřený a vytáhl tu svou.
Poprvé za celý tenhle „výlet“ začal být opravdu nervózní. Brumbál mu sice řekl, že dokáže přemoci všechny překážky a ochrany ministerstva, ale teď, když měl před sebou jednu z nich, si nebyl Brumbálovým tvrzením tak jistý.
Nadechl se a pořád dokola si opakoval, že ať už ho čeká cokoliv, on to zvládne. Nemělo to takový účinek, v jaký doufal.
Pětkrát poklepal hůlkou na stěnu a začal se modlit.
Deset vteřin. Nic se nestalo.
Dvacet vteřin. Harry si začínal říkat, že to možná čeká na další jeho pokyn.
Třicet sekund. Dotkl se stěny.
Kameny okamžitě celou ruku vsákly. Harry ji bleskurychle zase vytáhl a s jen s největším úsilím v sobě udržel překvapený výkřik. Dlaň ale vypadala v pořádku, kromě nepříjemného svědění Harry nic necítil. Odvážil se projít stěnou celý.
Připadalo mu to úplně stejné jako na nástupišti devět a tři čtvrtě. Tady taky procházel zdánlivě pevnou zdí, jen trochu užší. Chvíli nic neviděl, ale pak se zase ocitl na denním světle v obrovské síni, skoro tak velké jako Sněmovna lordů, z které před chvíli vyšel. Na stěnách se skvěly obrovské podélné malby, po stranách si Harry všiml pár stolečku, ale hlavně na konci haly přímo naproti něj skupiny mužů, jak zády k němu vycházejí dveřmi do zadní chodby. Polekaně se zase vrátil do kabinky. Až pak si vzpomněl na slova Tonksové „…nejdřív se ujisti, že nikdo není v dohledu…“
Pár vteřin ještě počkal na záchodech, než se odvážil projít stěnou znovu. Musel zase poklepat pětkrát hůlkou, než mu to kameny dovolily. Naštěstí ale Královská galerie zela prázdnotou. Harry konečně místnost poznal – podle jeho turistického průvodce, který obdrželi u vchodu, se sem moc obyčejných smrtelníků nedostalo.
Podíval se na jednu fresku po stranách trochu pozorněji a opravdu v ní poznal výjev smrti admirála Nelsona v bitvě u Trafalgaru, jak říkal průvodce. Už si chtěl prohlédnout druhý obraz za zády, když v tom něco upoutalo jeho pozornost.
Možná to byl jen optický klam, ale Harrymu se opravdu zdálo, že jeden z vyobrazených námořníků v mrtvé ruce nesvírá obyčejný kord, ale zbraň až přespříliš připomínající kouzelnickou hůlku. Přistoupil k obrazu ještě blíž, až se plátna skoro dotýkal nosem. Nezdálo se mu to, opravdu jeden z mrtvým Angličanů držel obyčejný kouzelnický proutek. Tedy na tuto místnost, tento obraz a tu zachycenou událost zas tak obyčejný ne.
Harry se ještě jednou porozhlédl po celé galerii a pak na hůlku sáhl. Nic se nestalo. Zklamaně od obrazu zase poodešel, ale pak ho přece jen něco napadlo. Nemohl tu sice dělat žádná kouzla, jenže tohle tak úplné kouzlo nebylo. Ještě jednou přiložil ruky na namalovanou hůlku, zavřel oči a snažil se ve svém okolí soustředit na jakoukoliv magickou stopu, jestli tady nějaká byla.
A pak mu obraz v zavřených očích zazářil. Kolem sebe jinak viděl jen samou tmu – až na maličkou sílu kouzel z místa, odkud vyšel ze záchodů. Ale před sebou, přesně v místech, kde na zdi visela stará freska, viděl obrovský zářící obdélník, který značil mocný magický potenciál. Ten obraz musel být kouzelný.
Najednou Harryho tělem projela obrovská vlna bolesti. Musel se ze všech sil soustředit jen na to, aby nezačal křičet. Okamžitě otevřel oči a musel zadržovat výkřik podruhé, tentokrát ale z překvapení. Královská galerie zmizela, teď stál uprostřed nehybné bitevní lodi, v umlklém rozbouřeném moři, kolem sebe stovku zmrazených postav. Otočil se dozadu a tam teprve spatřil namalované stolečky, stěny a koberce Královské galerie. Obraz a skutečnost si vyměnily místo.
Chvíli se nehybně rozhlížel dokola. Nemohl tomu pořád uvěřit. Pak se konečně aspoň trochu vzpamatoval a začal prozkoumávat obraz. Proplétal se kolem znehybnělých námořníků a jejich velitelů. Všichni připomínali ze všeho nejvíc voskové figuríny, loď a celé moře kulisy ve filmových ateliérech. Přesto vypadali daleko skutečněji. Harry každou chvíli čekal, že někdo zapne zvuk a všechno se opravdu začne hýbat.
Obešel jedno obrovské historické dělo a ocitl se ve dveřích kajuty. Opatrně nakoukl dál a konečně všechno pochopil. Obraz sloužil jen k jedné věci – aby někomu poskytl naprosté bezpečí.
Stěny kajuty byly obloženy tmavým dřevem, na různých stoličkách a stolcích stály roztodivné kompasy a mapy, ale Harry mezi nimi poznal i slídivá kukátka, lotroskopy a další čidla tajností. Jedna stěna byla celá zakryta regály se svitky, naskládanými od podlahy až ke stropu. Teda, to si aspoň Harry myslel, dokud neobešel krajní regál a nevšiml si, že za ním kajuta pokračuje. Musela být obrovská, protože vůbec nezahlédl její konec. Za to si až moc dobře všiml, že za prvním regálem stojí hned další a za ním třetí, čtvrtý, pátý, šestý… Musely jich tu být stovky a v každém z nich na tisíce dalších svitků.
Chtěl se rozběhnout uličkou mezi regály, aby zjistil, jak je kajuta doopravdy veliká. Ale něco ho zastavilo. Už podvědomě pohlédl na slídivé kukátko v koutku pokoje a lekl se, když viděl, jak se jedna z rozmazaných postav stále více zostřuje. Rychle přiběhl ke kukátku a rozeznal tvář Tonksové.
Vyletěl z kajuty, prokličkoval se mezi námořníky, až skoro narazil do jednoho v modré uniformě. Pak se najednou zarazil. Uprostřed paluby se táhlo ohromné zrcadlo, v kterém se však neodrážela bitevní loď, ale Harry v něm viděl celou Královskou galerii jako na filmovém plátně. Byla prázdná.
Neváhal ani minutu, proskočil zrcadlovým „sklem“ a dopadl na těžký koberec. Jen o fous přitom minul dřevěnou stoličku.
Ještě si ani pořádně neoddechnul, když se celou galerií začaly nést podivné zvuky, jakoby někdo vypouštěl vodu z umyvadla. Harry na nic nečekal, běžel k rohu místnosti, kde by si ho nemusel nikdo v první chvíli všimnout. Tušil, že asi přichází Tonksová, ale nehodlal nic nechat náhodě.
A opravdu – pár vteřin na to ze stěny pár metrů od Harryho najednou „vypadla“ ženská postava. Harry v ní po chvíli poznal bystrozorku a rychle k ní přiběhl. Vypadala nervózně.
„Merline,“ oddechla si, když si ho všimla, „už jsem začala mít i strach… Byla tam hrozná řada, nevěděla jsem, jestli tě tady někdo nezahlédl…“
Harry chvíli přemýšlel, jestli jí má o svém objevu říct. Ale vzhledem k tomu, že tu pracovala, musela asi o tom obrazu vědět všechno. Ale nemusela zrovna tušit i to, že Harry je na tom v tomhle směru stejně. „Na pánech to bylo stejné, přišel jsem jen pár vteřin před tebou.“
Tonksová nepřítomně kývla, zřejmě se už soustředila na něco jiného.
„Ale nebylo to nic těžkého – říkala si, že ministerstvo má dost dobrý ochranný systém, ale tohle mi teda tak nepřipadalo…“
„To bude tím, že tenhle průchod nemá s ministerstvem nic společného,“ nervózně vysvětlovala Tonksová, zatímco se přibližovali k opačným dveřím, než v kterých ještě před chvíli Harry zahlédl mizet muže, „celý palác je plný kouzel, které vytvořili jeho stavitelé. Nikdo se v nich už moc nevyzná, ale pár zkratek je známých pro širokou kouzelnickou veřejnost – aby se nemuseli tlačit mezi obyčejnými turisty. Tohle byla jedna z nich.“
Harry se díval do země.
„Ale teď už buď zticha – všude tu jsou palácové stráže.“
Vedla ho po širokých galeriích i po postraních chodbičkách, prošli i několika dalšími pokoji, až se dostali k obrovskému schodišti. Harry ho podle turistické brožurky zařadil jako schodiště na Victoriinu věž, největší ze všech věží Westminsteru. Tonksová však kolem něj prošla bez povšimnutí a pokračovala úzkou chodbičkou dál, až došli k daleko skromnějšímu schodišti. Harry se však u jeho úpatí zarazil. Všiml si totiž kamery, která svým objektivem mířila přímo na nich. Upozornil Tonksovou.
„Ty nás nevidí,“ přešlo to bez větší pozornosti, „ministerstvo to nějak zařídilo. Bylo by sakra nápadné, kdyby ochranka sledovala, jak se po hradě každý den potulují kouzelníci.“
Vystoupali dalšími dvěma patry, až konečně Tonksová zastavila před těžkými dubovými dveřmi. Opřeli se do nich a společnými silami se jim je podařilo otevřít. Naskytl se jim tak pohled na obrovskou věžní místnost s mnoha dalšími galeriemi v horních patrech. Vonělo to tu starým pergamenem i novými natištěnými dokumenty. Archív lordů.
Harry si vybavil další obraz z turistické brožurky, ale to už ho Tonksová táhla dál podél krajních regálů. Na jednom odpočívadle s malým stolečkem a čtyřmi křesly zastavila a otočila se na něj.
„Teď to teprve začne. Nevím, proč zrovna tobě Brumbál věří, že překonáš všechna ta ministerská opatření, ale předtím, než to vůbec začneme zkoušet, měli bychom si něco ujasnit.“
Všimla si, jak se neustále ohlíží na všechny strany a na chvíli zmlkla.
„Tady se nemusíš bát, nikdo nás neuslyší.“
Kývl a konečně se na ni podíval.
„Řekl ti aspoň, co po nás vlastně chce?! Já v tom mám trochu zmatek…“
Harry se na chvíli zamyslel: „Řekl, že je máme sledovat a kdyby se začalo cokoliv dít, okamžitě mu dát vědět…“
„Jo, jenže ty si neuvědomuješ, jak teď ministerstvo vypadá. Nemůžeme tam jen tak přijít a schovat se v nějakém koutku. Já, která teď zrovna nemám službu, tam nemám co dělat a ty už vůbec ne. Navíc může trvat celé hodiny, než se začnou stěhovat a do té doby nás určitě objeví…“
„Znáš aspoň rozpis služeb ostatních lidí?“ zkusil to Harry.
Zakroutila hlavou: „I kdybych ho uměla nazpaměť – a to nemůžu, protože každý zná jen ten svůj – nebylo by nám to k ničemu. Pokud má někdo službu, tak tam prostě musí být a bylo by nanejvýš podezřelé, kdyby se tam objevil jeden kouzelník dvakrát. Navíc bych jako přeměněná nemohla projít ochranami – ten systém rozpozná i metarformágy… Vlastně upozorní na jakékoliv kouzlo z tohoto světa, i na ta nejstarší…“
Harry se zarazil.
„Jak to tam vypadá?“
„Nikdo už nic neriskuje – jen jedna velká hala s vyvýšenými galeriemi po obvodu – samozřejmě, že jsou plné bystrozorů. Dole uprostřed jsou pak kóje jednotlivých úředníků, pak jedno velké sledovací centrum bystrozorů.“
„Co nějaké archívy? Kde je ten Py- Pyglan, nebo o co se tak Brumbál bojí…“
„Všechno v trezoru pod zemí… Nikdo nemá šanci se k tomu dostat – počkej, říkal jsi, že nevíš, co je to Pyglit?“
„Co s ním všichni tak máte?“ Harry začínal litovat, že se na něj nezeptal už dřív Brumbála, mohl by se tak vyhnout pohledu, který na něj teď Tonksová vrhla.
„Co s ním všichni tak máme?! Neříkej, že jsi o něm nikdy neslyšel! Kde jsi žil, na severním pólu?“
Harry se urazil: „Seš blízko.“
Zřejmě se nad ním slitovala: „Pyglit je jedna z nejúžasnějších kouzelných věcí, které se nám dochovaly, na rozdíl od jiných ji ale umíme využívat. Ukazuje veškeré stopy kouzel po celém světě, dokáže dokonce rozeznat, o jakou magii se jedná. Od jisté doby dokáže i určit, jak starý je člověk, který kouzlo provedl – teda jen do jeho sedmnáctých narozenin, pak tato informace zmizí. Proto ministerstvo dokáže vystopovat nezletilé kouzelníky, proto se vždy dokáže objevit tam, kde někdo provedl nějaká nelegální kouzla. Ale doufám, že si dokážeš představit, jakou pohromu by tohle všechno dokázalo způsobit ve Voldemortových rukou.“
Ne, na tohle Harryho fantazie věru nestačila. Nebo spíše ani nechtěla stačit.
„Víš, jak ten, ehm, Pyglit vypadá?“
„Ne, nikdy jsem ho neviděla. Má k němu přístup jen nejbližší okruh kolem ministra, pak samozřejmě oddělení nepatřičného používání kouzel a nejvyšší bystrozoři.“
„Aha.“
Na nic víc se v tuto chvíli nezmohl. V hlavě mu vířila tisícovka myšlenek a návrhů. Všechny byly ale bohužel trochu víc nereálné.
„Když si říkala, že je v celém paláci hrozně moc kouzel, jak to, že tu funguje elektřina a tak podobně? Myslím – není to jak v Bradavicích, kde žádné mudlovské přístroje nefungují?“
Zakroutila hlavou: „Bradavice jsou přece jenom Bradavice. Nemůžeš to srovnávat.“
„Takže všechny televize, počítače, mobily, kamery tu fungují?“
„Sice z poloviny nevím, o čem mluvíš, ale asi jo.“
„A fungovaly by i v prostoru ministerstva?“
Nejistě kývla. Ale to Harrymu stačilo.
Už měl plán.
Oslava vítězství trvala už hezkých pár hodin. Ne že by studenti měli ještě tolik energie. Spíš je nikdo nešel poslat do postelí. Hodiny už dávno odbily třetí hodinu ranní a Společenská místnost byla stále plná studentů, oblečených pořád ve zlato-červených barvách. Profesorka McGonagallová se neobjevila a i oba letošní prefektové byli v nedohlednu.
Ginny to začalo být podezřelé. Nepostrádala ani tak Rona nebo Hermionu a už vůbec ne McGonagallovou, jako spíš jednoho Nebelvírského spolužáka. Od konce zápasu a zároveň jednoho z nejšťastnějších okamžiků v jejím životě se neobjevil, ani o sobě nedal nijak vědět. A to se zápas hrál už dopoledne…
Přitom si dost dobře zapamatovala jeho výraz, když nasedal na koště. Poznala ten pohled a to byl další důvod, proč si o něj dělala starosti. Když se hodiny připomenuly o půl čtvrté, už to nevydržela. Nebrala ohled na žádný zákaz vycházení, zvedla se z vyhřátého křesla a prošla otvorem v podobizně do chladné školní chodby.
Profesorka McGonagallová ve svém kabinetě nebyla. Zkusila i chrlič u Brumbálovy pracovny, ale zůstal jen nehybně sedět, i přes všechny její zoufalé pokusy na sebe upozornit. Nakonec ze zoufalství stanula před dveřmi Kratiknotova kabinetu.
Překvapilo ji, když ji po krátkém zaklepání okamžitě vyzval dovnitř. Jakmile vešla, všimla si, že maličký profesor není v pyžamu, jak by v tuto hodinu předpokládala, ale seděl na křesle oblečený.
Zřejmě čekal někoho jiného než svou studentku – ruka mu při pohledu na Ginny vyjela z kapsy, kde před chvílí, jak předpokládala, svíral hůlku..
„Slečno Weasleyová, pročpak nespíte? Pokud se nemýlím, je jen něco před čtvrtou hodinou ráno…“ na důkaz svých slov jen těžko potlačil zívnutí. Stejně jako Ginny zřejmě celou noc nezamhouřil oči.
„Pane profesore, moc se omlouvám, že ruším zrovna teď, ale profesorka McGonagallová nebyla u sebe a já…“
Profesor se zatvářil chápavě a pokynul ji ke křeslu. Vděčně si sedla.
„Eric Hill se od zápasu neobjevil. Nic mi neřekl, jen že ,musí jít!‘. Mám o něj strach, není takový, že by tak dlouho o sobě nedal vědět…“
Kratiknotovo obočí zmizelo pod ofinou. „A nemůže být prostě jen někde na hradě? Co víte, třeba se někde zdržel…“
Ginny zrudla, pochopila, co tím „zdržením“ mohl profesor myslet. Ale rychle tu možnost zavrhla a rozhodně zakroutila hlavou.
„Pane, kde je profesorka McGonagallová a pan ředitel?“
Kratiknot se najednou zatvářil odmítavě: „Do toho vám nic není, slečno. I kdybych chtěl, nic vám o tom říct nemohu -“
Ginny ho nenechala domluvit, stejně odpověď nepotřebovala. „Šli zařídit něco ohledně Fénixova řádu, že ano?“
Profesor uhnul pohledem: „Nevidím jediný důvod, proč by vás to mělo zajímat.“
„Protože jestli ano, už vím přesně, kde je teď Eric.“
V rychlosti se s profesorem rozloučila a vydala se ztemnělými chodbami hradu. V myšlenkách se toulala však někde úplně jinde, nebylo proto divu, že nadskočila snad několik palců do vzduchu, když ji těsně před portrétem Buclaté dámy někdo zastavil. Otočila se za sebe a spatřila Rona s Hermionou, jak stojí v otevřených dveří jedné z učeben.
„Potřebujeme s tebou mluvit.“