22. Smrtijedi
Druhý den ráno nechal Harry Eleonoru samotnou v domě a vydal se na Ministerstvo kouzel, kde vládl téměř chaos. Jakmile se tam objevil, všechno utichlo a každý mu udělal místo, aby mohl projít. Harry tomu nevěnoval pozornost, nastoupil do výtahů a řítil se k Percimu do kanceláře.
„Pane Ministře, kouzelníci z celého světa žádají o pomoc a vyžadují, aby jim pomohl samotný Harry Potter. Nedalo by se to nějak zařídit?“ slyšel Harry hlas jednoho z Perciho poradců.
„To nezáleží na mně. Já jsem tu proto, abych ochránil naši zemi před Smrtijedy a ne celý svět, to nemám v popisu práce a nejsem toho ani schopen,“ odpověděl mu už snad po několikáté Perci a vykázal ho ze své pracovny. Když se jeho rádce rychle klidil, ve dveřích narazil do Harryho a odletěl zpátky do Perciho kanceláře. Perci vyskočil na nohy s hůlkou v ruce a díval se, co se děje.
„V pohodě, to jsem jen já,“ řekl Harry, pomohl rádci na nohy a zavřel za ním dveře, když odešel.
„Co potřebuješ? Je to tu jako v mraveništi, když královna umře,“ pronesl Perci a z jeho hlasu bylo slyšet vyčerpání.
„Potřeboval bych přístup na Odbor záhad a to k Oblouku smrti a pak také do Síně věšteb, ale tam bych šel prvně, abych si ověřil, jestli nebyl vybrán někdo, kdo má Voldemorta porazit tentokrát. Pokud byl určen někdo jiný než já, musíme ho okamžitě ochránit. Pokud jsem to stále já, při příštím střetu se ho pokusím zabít,“ pronesl Harry a šel hned k věci, neměl čas kolem ní chodit, jak kolem horké kaše.
„Dobře, tady máš povolení. Myslím, že to tam už znáš z minulé návštěvy,“ řekl Perci a podal mu pergamen, na který v rychlosti něco načmáral.
„Jo a Perci, řekni rodičům, ať se přestěhují na štáb Fénixova řádu, bude to bezpečnější. Pokud bude třeba ukrýt důležité lidi, otevřu Tajemnou komnatu a vybavím ji vším potřebným. Dále už mě napadá jedině nějaký dům uprostřed hor, kam se nikdo nedostane,“ řekl Harry a odešel z jeho pracovny. Perci jen souhlasně kývnul a hned se dal do poslání dopisu rodičům. Každou chvíli k němu přilétal jeden oběžník za druhý a všichni museli uznat, že situaci přijal vcelku dobře a zatím ji zvládá.
Fénixův řád byl v plné pohotovosti a nebyl nikdo, kdo by neměl hlídku na důležitých místech v zemi. Ani jeden Bystrozor nebyl volný a měl práci. Střežili železniční stanice, mosty, elektrárny všech typů i vládní budovy. Rozdíl oproti dvěma minulým přípravám byl v tom, že většina kouzelníku už neměla tak obrovský strach a pomáhali, kde se dalo. Čistě kouzelnické vesnice se celá zahalily do Fideliova ochranného pole a jen její obyvatelé znali jeho tajemství. Když bylo tohle zabezpečení hotové, obyvatelé se sebrali a šli zabezpečovat domy do mudlovských vesnic. Největší zásluhu na tom měl Fénixův řád, který kouzelníky nabádal, aby pomáhali mudlům, kteří jsou proti nim bezbranní.
Harry otevřel dveře a vešel do oné kruhové místnosti, která byla součástí zabezpečení Odboru záhad, ale místnost se neroztočila. Harry mávnul rukou a před ním se otevřely dveře, které vedly do Síně věšteb. Všechny regály byly zpátky na svém místě, ale věšteb tu bylo jen pomálu. Za těch pár let jich tu přibylo opravdu málo, s tím, kolik jich tu bylo.
„Nebude to lehké, najít jednu jedinou věštbu,“ postěžoval si Harry a tak si začal číst jeden štítek vedle druhého.
Harry hledal už přes hodinu, ale věštbu týkající se Voldemorta nenašel. Ale našel něco zajímavějšího, na jednom štítku, na který právě hleděl, stálo: Sirius Black a Harry Potter.
„Co to sakra?“ podivil se a vzal si věštbu z police. Nic se nestalo, jen se zaposlouchal do věštby, která byla řečena.
V den, kdy Obloukem smrti propadnul, zachránil Harryho Pottera. V ten samí den se může skrz oblouk vrátit, ale postavení planet musí být přesně jako v ten den.
Když se vrátí, Harry Potter získá sílu, kterou kdysi měl. Pak bude Harry Potter schopen obnovit pořádek ve světě a on rozhodne, jestli společenstvo kouzelníků a čarodějek veřejně vystoupí z utajení nebo ne.
Harry se na věštbu ještě chvíli zaraženě díval a pak pochopil celý její obsah.
„Tohle mi jen potvrdilo to, že jsem něco ztratil, když tím obloukem propadnul. Sice jsem Voldemorta dokázal zabít, ale jen díky Relikviím Smrti. Síla, kterou jsem ztratil, velikost mojí lásky se zmenšila s každou další mojí ztrátou a tak to i pokračovalo, proto jsem nedokázal odolat,“ pomyslel si a vydal se dál na průzkum regálů. Ta věštba také naznačovala, že on má být tím, kdo nastolí pořádek ve světě, takže tušil, že žádná jiná věštba o pádu Voldemorta už nebude a také že nebyla.
„Dobře, teďka k Oblouku smrti,“ řekl Harry nahlas a před ním se ze země vysunuly dveře. Harry jimi prošel a ocitnul se u oblouku. Z kapsy vytáhnul věštbu a prohodil ji skrz. Koule se zastavila na průhledné hladině a pak ji chytila něčí ruka.
„Díky Harry, ještě to pár měsíců vydržte a pak se vrátím,“ zašeptal na celou místnost Siriusův hlas a pak ruka i s věštbou zmizela. Harry se pousmál a začal kolem Oblouku smrti dělat kouzla, která ho naučil Godrik Nebelvír. Každý člověk, který se k Oblouku přiblíží, bude přemístěn do Saharské pouště. Každé kouzlo, které by bylo na Oblouk použito, by bylo polapeno štítem a posílilo by ochranný štít.
Když byl se vším spokojený, odešel z Odboru záhad a pomocí jednoho oběžníku, který odchytil, poslal Percimu zprávu, že si vzal jednu věštbu a zabezpečil Oblouk smrti, tak ať se k němu nikdo nepřibližuje, nebo skončí na Sahaře. Pak se vydal hned na ústředí Fénixova řádu, protože si musel poslechnout nejnovější zprávy.
Přemístil se před dům a viděl, jak do domu vbíhá a vybíhá každou chvíli někdo nový. Hlavní štáb teďka byl spíše jako holubník, než tajné místo, kde mě mít Fénixův řád schůze.
„Vypadá to, že už nejsme tak tajní, jak to kdysi bývalo,“ pronesl Harry, když vstoupil do místnosti v prvním patře, která se nyní používala místo kuchyně v přízemí.
„Harry, konečně jsi dorazil. Je tu hodně věcí, které se po tobě očekávají. Ale prvně bych se chtěl zeptat, kam jste i s Eleonorou zmizeli a kde je Krátura?“ optal se Artur.
„Krátura i Eleonora jsou v našem novém domě. O domě ví ještě jeden člověk, ale později jich bude určit více, nyní je bezpečí na prvním místě a důvěra s tím nemá co dělat. Také bych rád řekl, že Voldemorta nebudu moci porazit do doby, než se Sirius vrátí Obloukem smrti zpátky, což by mělo být ve stejný den, kdy jim propadnul. Do té doby musíme chránit naší zem a bojovat proti jeho poskokům. Kdykoliv se Voldemort nebo jeho žena ukážou, postavím se jim a zaženu je zpátky do jejich brlohu, ale porazit je neporazím, chybí mi síla, kterou jsem ztratil,“ odpověděl Harry a Artur se na něj vyděšeně díval.
„Jak se může vrátit někdo, kdo zemřel? Vždyť je to nemožné, ne?“ podivil se Ron a všichni se dali do smíchu.
„Nevím, jak ty Rone, ale já se k životu vrátil už dvakrát a Voldemort třikrát. Jinak, ten kdo obloukem propadne už mrtev, může se vrátit jako živý a ten, kdo jim propadne jako živý, vyjde z něj jako mrtvý,“ odpověděl mu Harry.
„No, přestaňme řešit, co přijde, protože musíme řešit co se děje. Potřebují tě v Bradavicích Harry, prý se tam stalo něco, co dokážeš vyřešit jen ty. Víc toho nevíme. Jo a díky za nabídku, že tu můžeme bydlet. Nevím, jestli to víš, ale náš dům se jaksi včera zřítil, když na něj Smrtijedi poslali hned několik tornád. Sice nevěděli, kde se dům nachází úplně přesně, ale i tak celou oblast dost poničili,“ řekl Artur. Harry jen přikývnul, že nemusí děkovat a přemístil se do Bradavic.
Harry se chtěl původně přemístit do Prasinek, odkud by do Bradavic došel, ale protože byl čas oběda, tak by všichni měli být ve Velké síni a proto se přemístil do Vstupní síně. Překvapilo ho, když před sebou spatřil učitelský zbor a vedle něj stál kentaur. Kentaur, vedle kterého se přemístil, se vylekal a uskočil od něj.
„Oh, omlouvám se, nevěděl jsem, že tu bude tak přecpáno,“ řekl Harry a otočil se na zástup kentaurů a plno dalších zástupců stvoření, která v Zapovězeném lese žila.
„Harry Pottere, rád tě znovu vidím,“ pronesl Firenze a napřáhl k němu ruku. Harry ji uchopil a potřásl s ní.
„Také tě rád vidím, ale co se to tu děje?“ optal se Harry a rozhlížel se kolem sebe.
„Je to pod naší úroveň, ale žádáme bezpečný úkryt. Zapovězený les není bezpečný, je v něm plno vlkodlaků, upírů, také mozkomorů a v neposlední řadě se tam prohánějí Smrtijedi a zabíjí vše, co jim přijde do cesty a není na jejich straně,“ ozval se Bane.
„V hradě pro vás není místo, musíte zůstat před ním,“ protestovala McGonagallová.
„Místa je tu dostatek. Bude někomu vadit Tajemná komnata? Jsem schopen ji do několika hodin zabezpečit a upravit pro vaši potřebu, “ řekl Harry a každý sebou při vyslovení Tajemné komnaty cuknul.
„Chceš nás dát za potravu baziliškovi?“ ozvala se z davu nějaká divoženka.
„Baziliška jsem zabil už ve druhém ročníku studia, takže pochybuji, že by vám ještě nějak ublížil,“ odpověděl Harry a davem to zašumělo. Nicméně šum přerušilo další prásknutí a vedle Harryho se objevil Draco a v náručí držel skoro tří roční plačící dítě.
„Harry, Tonksovi jsou mrtví. Byl jsem kousek od jejich domu, když to tam Smrtijedi srovnali se zemí, přežil to jen tvůj kmotřenec,“ řekl Draco a podal mu Teddyho. Doposud brečící dítě se uklidnilo a zadívalo se na Harryho smutnýma očima.
„Všechno bude zase v pořádku, jen tiše spinkej,“ zašeptal Harry a pohladil Teddyho po vlasech, které dostaly světle hnědou barvu. Harry se otočil na Firenzeho.
„Otevřu Tajemnou komnatu, Draco a učitelé vám to tam zatím pomohou upravit a zabezpečit. Já se vrhnu do Zapovězeného lesa a pokusím se to tam vyčistit od té verbeže. Také rozšířím hranice proti přemístění až hluboko do lesa, ať to ti bastardi nemají tak jednoduché,“ řekl Harry a vydal se na dívčí záchody, kde stále bydlela Ufňukaná Uršula.
„Co budeš dělat s tím malým?“ optala se Minerva, když se k němu dostala dost blízko.
„Vychovám ho jako vlastního. Sice to nebude lehké, až se Eleonoře narodí dítě, ale my to zvládneme. Dal jsem slib a jako jeho kmotr ho musím dodržet,“ odpověděl Harry, zastavil se před umyvadlem a zasyčel. Vchod do komnaty se otevřel a Harry skočil do potrubního systému. Všichni jej následovali a někteří se neubránili zděšeným výkřikům. Když se Harry ocitnul na konci tunelu, Teddy se smál, zřejmě se mu to líbilo.
„Tak tohle je pěkný hnus,“ ozval se Draco, když začal šlapat po kostrách zvířat. Teddy se dál smál a to rozesmálo i plno dalších lidí.
„Jdeme, ještě tam nejsme,“ pronesl Harry a vydal se dál do potrubního systému. Došel k hromadě kamení, která blokovala cestu dál, ale Harry mávnul hůlkou a objevil se průchod skrz.
„To šlo tak snadno?“ optala se Minerva zvědavě.
„Ne, jen jsem tu cestu otevřel, už jsem ji tu vytvořil, když jsem tu nedávno byl,“ odpověděl Harry a zastavil se před dveřmi do Tajemné komnaty. Znovu zasyčel a dveře se začaly odemykat. Netrvalo to dlouho a Harry prošel otevřenými dveřmi do Tajemné komnaty všemi následován.
„Kdo se sem může dostat?“ optala se Minerva a rozhlížela se kolem sebe.
„No, všichni kdo umí Hadí jazyk a také Ron. Nevím, jak se mu to povedlo, ale prý mě zkoušel napodobovat a komnata se mu otevřela,“ odpověděl Harry, mávnul hůlkou a nazelenalé světlo zmizelo a nahradilo ho oranžové světlo normálního ohně.
„Pamatujte, že se odtud nemůže nikdo přemístit. Jsem si jist, že když se tady ty díry zasypou hlínou, poroste tu tráva, keře i stromy. Ale dávejte si na tohle místo pozor, je tu ukryta mocná kouzla samotného Salazara Zmijozela a také některá přidal i Voldemort. Nikam nechoďte sami,“ řekl Harry k davu a přemístil se k sobě domů.
Eleonora byla zrovna v kuchyni, poslouchala rádio, když uslyšela, jak se někdo přemístil před dům. Vyběhla na chodbu a spatřila, jak ve dveřích stojí Harry a v rukou má nějaké dítě, které se na Harryho usmívalo.
„Harry, čí je to dítě?“ optala se Eleonora a Harry ji věnoval smutný pohled a tak i jí nálada značně poklesla.
„Teddy Lupine, představuji ti mojí ženu Eleonoru, která je tvoje teta,“ řekl Harry a Teddy se na Eleonoru otočil, jako by Harrymu rozuměl.
„El, Tonksovi jsou mrtvý a protože jsem jeho kmotr a dal jsem slib, budeme se o Teddyho starat,“ řekl Harry a Eleonora se na dítě starostlivě dívalo.
„Cos s ním dělal, že se tak smálo?“ optala se a vzala si Teddyho do náruče.
„Já? Vůbec nic, jen jsme jeli tím potrubím k Tajemné komnatě a mu se to asi líbilo. Jinak je to metaformág, tak se nelekni, až bude měnit barvu vlasů nebo si změní obličej,“ řekl Harry a letmo ji políbil. Chystal se k odchodu, když ho zastavila.
„To už musíš zase jít? Uvařila jsem oběd.“
„Promiň zlato, ale Zapovězený les a jeho Smrtijedští obyvatelé volají,“ hlesl a zmizel ve dveřích. Eleonora si jen povzdychnula a i s Teddym se vydala do kuchyně.
Harry šel čím dál hlouběji do lesa a s tím klesala i teplota okolního vzduchu. Věděl, že tu někde budou mozkomorové, ale že budou už tak blízko, to netušil. Nehodlal zatím vyvolávat patrona, protože by tím mozkomory jen vystrašil a on s nimi zamýšlel něco jiného.
Harryho vždy zajímalo jak se takový mozkomor rodí, nebo jak umírá a ve Ztraceném městě si to všechno našel. Mozkomorové vznikli, když mudla dostal jejich polibek a pak do něj byla vložena duše někoho jiného. Zabít se dali jedině velmi silným patronem, který způsobí, že se mozkomor vypaří.
Harry uslyšel svist plášťů a pocítil, že jeho šťastné vzpomínky se začínají vytrácet.
„Jen pojďte blíž, ještě blíž,“ říkal si sám pro sebe a zůstal stát na svém místě. Mozkomoři se byli čím dál blíže, až se jeden z nich objevil před Harrym. Harry neustoupil ani o centimetr vzad a zarazil mozkomorovi svojí hůlku pod kápi.
„Expecto patronum!“ zavrčel na něj a Harrymu z hůlky vyletěl bílý fénix. Doufal, že zase uvidí dvanácteráka, ale ten byl jeho patronem jen do doby, než získal svojí zvěromágskou podobu a v tom se promítl i jeho patron. Mozkomor se za nelidského křiku rozlétl na miliony černých kousíčků, které se zasyčením zmizely. Bílý fénix se pustil do dalších pěti mozkomorů a všechny je zabil stejným způsobem. Ostatní se dali rychle na ústup, ale Harry se za nimi rozběhnul a jeho patron je zezadu dál zabíjel.
Když už neviděl ani necítil jediného mozkomora, odvolal patrona a pustil se do kouzel, která měla odhalit upíry, nemrtvé a další havěť. Jako první odhalil desítku upírů, kteří si dávali oběd, nebo spíše vysávali dva kentaury.
„Tak jsem vás našel docela rychle,“ řekl nahlas Harry, když se k nim po deseti minutách přemisťování z místa na místo dostal. Všichni upíři na něj pohlédli a od úst jim kapala krev, ale nebylo to jediné místo, kde byla krev vidět. Jejich oči vypadaly, jako by to byla malá jezírka plná krve.
„Achhh, nějaký kouzelníček se tu ukááázal,“ řekla nějaká upírka chraptivým hlasem.
„Nechť světlo boha slunce ukončí temnotu ve vašich duších, LUMOS RE!“ křikl Harry a z hůlky mu vyšlehl tak silný proud světla, že na malou chvíli vytvořil miniaturní slunce. Horký vzduch udeřil Harryho do očí a do nosu ho praštil zápach z pálících se těl. Zrušil kouzlo a podíval se na místo, kde se ještě před malou chvílí občerstvovali upíři. Všimnul si, že ani po tělech kentaurů moc nezbylo, jen jejich kostra. Harry litoval toho, že je nemohl zachránit, ale nezoufal a obě kostry zakopal hluboko pod zem.
Bylo by bláhové si myslet, že všechno jeho dosavadní kouzlení zůstane bez povšimnutí. Během chvilky se kolem něj začali rozestavovat Smrtijedi. Jejich počet se zvětšoval s každým dalším prásknutím, ale Harryho to neznepokojovalo. Jediné co mu dělalo problémy, byla výdrž. Kouzlo boha slunce si od něj vzalo tolik energie, že by to začínajícího kouzelníka zabilo a i zkušeného by to poslalo na pár dní do říše snů.
„A, kohopak to tu máme? Že by sám Harry Potter přišel kazit našemu pánovi jeho plány se Zapovězeným lesem?“ ozvala se nějaká Smrtijedka.
„Drž hubu, Melindo, musíš vždy všechno vyžvanit?“ zavrčel na ní zase nějaký Smrtijed.
„Jen ji nech mluvit, Franku. Rád bych se dozvěděl víc, ale pochybuji, že mi může žíci něco nového, bych už nevěděl,“ pronesl Harry a zabodl se pohledem do masky jmenovanému Smrtijedovi.
„Jak můžeš sakra znát mé jméno? Nikdy jsme se osobně nesetkali,“ zavrčel Frank a Harry si jen ukazováčkem poklepal na spánek. Několik Smrtijedů pochopilo a ti co nepochopili, se začali smát, protože si mysleli, že Harry naznačuje, že je Frank idiot.
„Naznačuješ, že jsem idiot?“ zařval na něj a vyslal nějakou ošklivou kletbu, kterou Harry neznal, ale bez jediného Harryho pohybu zmizela asi půl metru od něj.
„Co to?“ podivil se Frank, ale to ho jeho vlastní kletba zasáhla do zad a on padl k zemi v bolestech. Kletba způsobila, že jeho končetiny začaly uhnívat.
„Zajímavý štít, Pottere, ale věříš, že vydrží i ta nejsilnější kouzla, která nás Pán Zla naučil?“ optala se Melinda a dala všem pokyn. Bezmála patnáct Smrtijedů na něj napřáhlo své hůlky.
„Máš poslední šanci, vzdej se a zatím se ti nic nestane,“ řekla Melinda a sundala si masku, aby dala svým slovům více na důrazu.
„Proč já se tu s vámi vůbec zdržuji. Dříve jsem vás zabíjel jednoho vedle druhého, co mi v tom tedy brání teďka? Svědomí to není, tak co to sakra je?“ ptal se spíše Harry sám sebe, než Smrtijedů.
„Takže ty nechceš zabíjet? A co jsi tedy udělal těm mozkomorům a upírům, hmm? Je si asi nezabil, že? Jen si je poslal na dlouhou zdravotní dovolenou a to přímo do horoucích pekel?“ optal se chraptivý hlas, který vydával Smrtijed stojící za Harryho zády.
„Už mě to tu unavuje a čím, že to chcete kouzlit?“ optal se Harry a mávnutím ruky nechal zmizet všechny hůlky, které na něj mířili.
„Jak si to kurva udělal?“ zařvala na něj tentokrát Melinda a šáhla si do hábitu pro náhradní hůlku, jenže i ta zmizela. Harry se jen usmál, z hůlky mu vyletěl zlatý provaz a všechny svázal do řady vedle sebe.
„No, dnešní lov asi ukončím, ale pošlu sem Fénixův řád, ať to tu vyčistí, ještě rozšířím tu hranici, proti přemístění,“ hlesl Harry a začal kouzlit. Přes oblohu přeletěla zlatá čára a pokračovala ještě pět set metrů dál od Harryho pozice.
„Tak co, těšíte se na vězení?“ optal se Harry a i se Smrtijedy se přemístil před hlavní bránu Bradavického hradu. Harry vyčaroval patrona a poslal jej pro Minervu, nebo někoho z učitelů. Nemusel čekat dlouho, protože se bránou k němu přihnala Minerva, a když uviděla patnáct zajatých Smrtijedů, zpomalila a došla k Harrymu klidný krokem.
„Mám poslat zprávu na Ministerstvo, ať si pro ně někoho pošlou?“ optala se Harryho.
„Ne. Ač je Ministerstvo dobře střeženo, Voldemort by si pro ně přišel a padlo by při tom hodně našich. Co je předhodit kentaurům a ostatním?“ optal se Harry a všiml si zděšených výrazů na jejich tvářích. Minerva se ušklíbla.
„Dobře. Nikomu nic neřeknu, dělej si s nimi, co chceš. Je les čistý?“
„Ne docela. Zabil jsem desítku upírů a asi stejný počet mozkomorů, ale je toho tam více. Hranici proti přemístění jsem posunul až do středu lesa. Pokud možno, chtělo by to tam poslat pár členů Fénixova řádu, nebo učitele. Přece jen jde o bezpečnostní tří velkých škol a několik menších,“ pronesl Harry, kývnul na rozloučenou a přemístil se i se Smrtijedy do jeho tajné skrýše, kde byli už tři ukryti.