kapitola 1.
Upozornění k této kapitole: Pro mě tam dojde k jedné dost hrozné scéně. Autorka mě tím hodně šokovala. Nikdy bych se nenadála, že se něčeho takového dočtu... Ne, znásilnění ne, ale abyste neřekli, že jsem vás nevarovala.
Podle prvních komentářů soudím, že musím něco doplnit - vážně mi to přišlo, jako "poklidně plynoucí Snarry". Ovšem, musíte si uvědomit, že se musíme dostat do děje a to bohužel docela razantně. Přetrpte první kapitoly, a pak se můj popis, doufám, vyplní. Možná mám jiný úhel pohledu, protože jsem povídku četla v celku...
Takže asi musím změnit výrok na: poklidně plynoucí vývoj vztahu, ovšem okolnosti občas dramatické... A ještě si vybavte, co bylo v tom videu (bylo asi k prvním deseti kapitolám). Některé obrázky se mi bohužel nepodařilo sehnat, ale i tak si myslím, že je z toho poznat, že to není zas až takové relaxační čtení.
ooOoo
Kapitola 1: Scios Totalus*
Severus Snape vstupoval do svého kabinetu neochotně. Ano, čtete správně, velmi neochotně otevřel dveře a vkročil dovnitř. Důvodem jeho stávající nálady byl fakt, že jistý havranovlasý, zelenooký a obrýlený Potrovec s jizvou právě v tento moment okupoval jeho osobní prostor.
Když byl profesor Snape zavolán do Brumbálovy kanceláře a ředitel mu oznámil, že musí poskytnout Harrymu Jamesi Potterovi soukromé hodiny, snažil se ze všech sil, aby neudělal něco, co by ho jistě poslalo do Azkabanu, kde se měl podle všeho nacházet už dlouhou dobu. Nesouhlasil a slovo neochotně jen stěží vystihovalo jeho nynější pocity. Rychle došel k závěru, že toto by mohl být vážný problém.
Nezáleželo na tom, kolikrát Severus Snape vmetl Harrymu Potterovi do tváře nadávky o tom, jak byl jeho otec arogantní a odporný. Rozhodně nechtěl toho fagana Pottera vidět z první ruky a na svůj úkor. Také to totiž znamenalo, že i dalším věcem hrozilo jejich případné možné odhalení. Věcem tak tajných, že dokonce ani sám Snape osobně neznal jejich plný dosah.
Po vyvození tohoto nepříjemného závěru, dospěl k nejlogičtějšímu řešení. Ochránit své vzpomínky a sny před invazí – jednoduše je odstranit ze své mysli. Tehdy se to zdálo tak jednoduché.
To proto Severus napoprvé po téměř deseti měsících vešel beze slova, dost podezřívavě, a – jak již bylo uvedeno dříve, ale bude uvedeno znovu – neochotně vstoupil do kabinetu, aby místnost nalezl úplně prázdnou. Jemná záře z myslánky okamžitě přitáhla jeho pozornost.
Mistr lektvarů byl prchlivý muž. Jistě ne teď, ovšem v mládí nesporně udělal několik velkých hloupostí. Roky utrpení ho ale donutily nejprve přemýšlet a až potom jednat. To proto byla tato situace pro něj pravděpodobně větším šokem než pro jiné. Okamžitě přispěchal ke stolu a vytáhl svou hůlku. Začal mumlat složitou inkarnaci, kterou by těžko prolomil i Temný pán, dokonce i kdyby to uměl, a pak otevřel zásuvku. Uvnitř ležel jeden předmět se stejnými rozměry i obdobnou zlatou barvou jako zlatonka. Vlastně hodně lidí by si jej lehce spletlo se zlatonkou, kdyby nebyl pokrytý zvláštními runovými znaky spolu s kulatou jamkou ne větší než nehet od palce, která označovala přední stranu.
Severus jej sebral a rychle ukryl v kapse předtím, než se konečně přikradl k té prokleté myslánce. Zadíval se do jejích hlubin a uviděl přesně to, čeho se tak obával. Harry Potter byl svědkem jeho největšího ponížení. To ho zchladilo a naplnilo hrůzou do takové míry, že nebyl na okamžik schopen slova ani pohybu. Jeho dech se stal sípavým a on nemohl od té scény odtrhnout oči o nic víc než chlapec uvnitř.
Přinutil své končetiny k pohybu. Byl to čin, na který si musel zvyknout během setkání plných mučení ve svém druhém zaměstnání. Ponořil hlavu dovnitř a vstoupil do myslánky. Jednu ruku strčil do kapsy, prsty se sevřely kolem chladného malého míčku a sám přešel k místu, kde Potter mladší stál. Nevnímal nechutnou scénu, která se odehrávala v jeho blízkosti. Položil jednu ruku pevně na kostnaté rameno. Nebyl zdaleka tak potěšen Potterovým zapištěním, jak by mohl být, naklonil se a zašeptal:
„Bavíte se, Pottere?“ Zlomyslná slova už sama o sobě. Tahle bytost stojící za vyděšeným chlapcem už nebyla člověkem. Vztek se ho zmocnil, když koutkem oka spatřil Pottera staršího, který ještě jednou smíchem odehnal starosti svých přátel. A nyní už se scéna chýlila ke konci. Dnes tu nebyla žádná Lily, která by ho přesvědčila či uklidnila. Přesto se mu podařilo, dokonce i po vytažení Pottera ze své vzpomínky, vyndat zlatou kouli spravedlnosti z kapsy a rozevřít ruku za Potterovou hlavou. Zelené oči byly příliš zacílené na samotného Snapea, aby si povšimly, jakou odplatu se mu chystal provézt.
Malý míček roztáhl svá malinká křídla a už to vypadalo, že je připravený frnknout stejně jako opravdová zlatonka. Ale místo toho se zatřepotal nad nebelvírovou hlavou. Na chvilku tou malou prohlubní zamířil nahoru, dolů a tam a zpět, jako by něco hledal. Pak se usadil na Potterově hlavě a s jemným klik, které ale ani jeden neslyšel přes Potterovo koktání a Snapeův hněv, zmizel.
Dveře se zabouchly. Záchvatem stižený Severus mrštil sklenicí o zeď v dokonalé souhře s třísknutím a klesl bez ladu a skladu do křesla. Vypadalo to, že u něj veškerý hněv vyprchal. Stejně jako všechny jeho emoce. Potter viděl jeho nejhorší vzpomínky. Bylo tu tolik, tolik důvodů, proč ho to znepokojilo, že je ani nedokázal spočítat. Už dlouho se necítil tak ponížení a obnažený. A to pracoval pro Pána zla a Brumbála současně!
Jeho myšlenky se pomalu přesunuly ke zlatému míčku a tváří se mu začal rozšiřovat pochmurný úsměv – vypadalo to spíše jako znechucená grimasa (nad sebou samým, možná?). Tohle bylo jedno z tajemství, které neznal ani Temný pán a ani Brumbál. Jedna věc, kterou si nechal pro sebe. Možná jako symbol svého tichého a neúspěšného vzdoru proti oběma mistrům. Možná jednoduše proto, že chtěl. Ten druhý důvod byl více pravděpodobný.
Jednou se stalo, že Pán zla vyslal Severuse Snapea samotného na misi. Ten požadavek byl neobvyklý, protože Severus v té době běžně zůstával a vařil lektvary pro obě znepřátelené strany. Ale stále žádný ze smrtijedů neměl jeho odbornost v… no, ve skutečnosti v ničem. Brumbál tehdy souhlasil, že by Severus měl jít, ale měl ten artefakt přinést samozřejmě pro stranu světla a Voldemortovi říct, že ho nemohl najít.
Našel ho a Temnému pánovi podal připravenou výpověď, avšak naneštěstí nebo naštěstí – záleží, na které straně jste – řekl to samé i Brumbálovi. A teď prostě nechal artefakt působit na chlapce–který–přežil. Kdyby už předtím neprošel peklem, toto by mu právě způsobilo další.
Scios Totalus byl mytický artefakt. Stalo se ironií osudu, že Severus, špion, byl tím, kdo jej nalezl. Protože to bylo perfektní zařízení právě pro špióna. Všude to následuje svůj cíl. Absolutně neviditelné a nevysledovatelné jakoukoliv jinou magií. Umožňující vidět a vědět všechno, dokonce i osobní myšlenky a touhy. Je zřejmé, že by nebylo vůbec dobré, kdyby takové zařízení začalo produkovat ministerstvo či Voldemort. Veškerá svoboda a soukromí by tím skončila.
Jak řekl Brumbál i Voldemort, tohle bylo pouze námětem pro legendy. On si ho pak dal pod zámek a čekal na příhodný okamžik, aby jej mohl co nejvýhodněji využít proti jednomu ze svých mistrů. A tak ve finále ukončit tuto válku. A pak vstoupil do své pracovny a zjistil, že Potter vyslídil jeho nejstřeženější tajemství. Z nenávisti popadl Scios Totalus. Považoval to za skvělý způsob, jak mu to vrátit. Pozná Potterova tajemství stejně, jako Potter nyní znal jedno z jeho. A jestli se ten malý nebelvírský fracek rozhodne, že se podělí o své nově nabyté vědomosti o svém profesorovi, no, pak bude Severus připravený!
S těmito myšlenkami hluboko ve své mysli mávnul hůlkou nad stolem a odříkal správné kouzlo. Téměř okamžitě se objevila jáma pokrývající skoro celou desku a Severus se zaklonil zpět do svého křesla, když na ní pohlížel. Opět švihnul svou hůlkou a obraz se zjevil tak, že byl přímo před ním a on se tak mohl dívat snadněji. Chtěl mít pohodlí.
Stál tam Harry Potter, těžce oddechující a zardělý. Tisknul se zády proti zdi, jako by s ní chtěl splynout. Severus se nad tím obrazem ušklíbl. Potter byl očividně vyděšený k smrti. Jak patetické. A toto byl budoucí hrdina kouzelnického světa? Švihnul opět svou hůlkou, aby mohl ve své mysli slyšet Harryho myšlenky. Téměř jako by měl telefon u ucha. Ačkoliv toto přirovnání by mu určitě uniklo.
Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu, odříkával si Harry v duchu zoufale. Pevně stisknul svá víčka a držel oči zavřené. Snažil se odehnat obraz Snapeových obnažených nohou visících ve vzduchu. Snape měl pravdu, ve všem. Proboha! Slza si našla cestu ven z oka a cestovala nepovšimnutá přes jeho tvář. Ve své pracovně se Snape zamračil, a trochu přeformuloval své vnitřní komentáře. Přál bych si, aby ta sklenice zasáhla mě. Můj otec ponižoval Snapea stejně jako Dudley kdysi tyranizoval mě… co to říkám? Dudley mi to dělá stále. James Potter byl právě tak arogantní, jak Snape vždy zdůrazňoval. Božínku, co když jsem úplně stejný? Žádný div, že mě Snape nenávidí.
Teď byl Snape opravdu zamyšlený. Vypnul Potterův vnitřní monolog, když se ten teenager odtlačil ode zdi a zamířil zpět do věže. Severuse poté, co nahlédl do mysli toho spratka, potěšilo odhalení, že Pottera v mladším věku týrali v mudlovské škole. Částečně ho to i udivilo, ale nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Bylo tu mnoho dalších věcí, se kterými by si měl dělat starosti. A jedna z nich ho právě míjela. Poslední Potterova myšlenka ho upoutala. Skoro to znělo, jako by Potter litoval toho, že jej Severus nenávidí, ale to nedávalo vlastně žádný smysl, že?
Schoulený (ne že by Snape někdy zařadil takové slovo do svého slovníku) hlouběji ve svém křesle, aby se mu sedělo pohodlněji, seslal kouzlo, kterýmž opět slyšel Potterovy myšlenky, a naklonil se zpět, aby si před setměním prohlédl ještě něco víc. Potter právě vstupoval do Nebelvírské věže a jeho myšlenky začínaly být opravdu zajímavé.
ooOoo
Harry si povzdechl, když dorazil k portrétu Buclaté dámy. K sakru, nemyslím si, že dnes večer ještě zvládnu cokoliv dalšího, pomyslel si unaveně. Pravděpodobně všechny prostě bez potíží minu a půjdu spát… Možná, že nejprve něco nakreslím.
„Altus**,“ zamumlal heslo. Řekl to nevrle, jako téměř pokaždé, když prolézal skrz díru v obraze. Skoro se nemusel ohnout, když procházel. Téměř všichni ostatní studenti v jeho ročníku během léta skokem vyrostli a povytáhli se ještě o dost velký kus v průběhu školního roku, ale Harry Potter ne. Oh, ne, samozřejmě, že ne. Proč se vždycky liším? Jak mohu být předurčen k záchraně světa, když jsem menší než prváci? Ano, přeháním, já vím, ale mám právo si postěžovat, alespoň v soukromí! Merlin ochraň, pravděpodobně je to vina Dursleyových. Držet dítě v přístěnku se prostě musí někde projevit, i to všechno ostatní, co udělali.
Ztracen ve svých depresivních myšlenkách si Harry ani nepovšiml zlostných pohledů, jež házeli jeho směrem chlapci z jeho ložnice. Překvapilo ho, když najednou vrazil do Rona. Ten se tyčil nad ním. Harry se na ryšavce ostražitě zadíval a ještě k tomu o krok ustoupil. Rychle se rozhlédl kolem a zjistil, že zbytek společenské místnosti zel prázdnotou. Studenti z vyšších ročníků byli pravděpodobně stále v knihovně nebo ve studijních místnostech, aby se učili na závěrečné zkoušky. Zatímco ti mladší už spali. Harry zalapal po dechu, když mu zastoupila cestu skupinka tří chlapců (Neville tu nebyl) stojících v půlkruhu a zablokovala tak vchod do ložnice.
„Takže, ty malý teplouši, jaký byl večer se Snapeíčkem?“ vyplivl jedovatě Seamus, zlostně zíral z pravé strany od Rona. Dean Thomas stál od ryšavce nalevo a jeho pohled byl ledový. „Určitě jsi Nebelvíru ztratil tunu bodů, co?“ Harry zavrtěl hlavou, v ústech mu vyschlo. Zíral na stočený pergamen v Ronově pravé pěsti. Vypadalo to děsivě povědomě.
„Poznáváš to, že?“ zeptal se Ron a rozevřel pěst. Natáhl ruku blíž k Harryho obličeji. „Jo, našli jsme to ve tvé posteli, ty malý buzíku. Mohl bych zapomenout na to, že jsi zženštilec, ale tohle je na jakákoliv slova příliš nechutné!“ Další dva chlapci rázně přikývli a zašklebili se.
Oh, do prdele. Muselo mi to vypadnout z desek, když jsem je uklízel, pomyslel si Harry zkroušeně. Zajímalo by mě, který z nich…
„Dělat to do zadku je tak absolutně nepříslušné nebelvírů, jak jen může být,“ uvedl vážně Seamus. „Ale nechat si to dělat od zmijozela! Ty nemáš žádné morální zásady nebo úroveň, Pottere?“
„A to nejen od lecjakého zmijozela, ale od nikoho menšího než od Malfoye!“ zařval náhle Ron. Byl rudý stejně jako jeho vlasy, chvěl se potřebou zranit svého bývalého nejlepšího přítele. Jasně… takže očividně ten, kde jsem maloval Malfoye, jak…, Harry mohl těžko něco udělat, když se do něj stále naváželi urážkami. Byli tři, on byl sám. Minulý rok čelil Voldemortovi, ale to byl spravedlivý duel… svým způsobem. Náhlý pravý hák od Rona byl ale čímkoliv, jen ne férovým.
Přes opar bolesti a zatemnění mohl Harry slabě slyšet slova jako zrůda a chorý parchant, a proto začal přirozeně předpokládat, že je zpět v Zobí ulici. A tak jak to obvykle dělal s Vernonem, nechal do sebe bušit pěstmi, až ho zatloukli až do podlahy. Když bylo po všem, zůstal ležet bez hnutí, protože kdyby se pohnul příliš brzy, Vernon by mohl zhodnotit jeho trest za nedostatečný. Krvácel, červená krev se vsakovala a mizela v hlubinách červeného koberce. Nejasně si pomyslel: Asi jsem si to zasloužil.
Když všechno po bezpečném množství času utichlo, Harry se pokusil udržet své sténání na co nejnižší možné úrovni. Vydrápal se na nohy a odkulhal do ložnice. Byla díkybohu prázdná. Ale trvalo mu chvilku, než se vysoukal do schodů. To nebylo tak hrozné. Vernon používá tvrdší údery než ti tři dohromady. A s Dudleym by mohli každého čaroděje porazit ve fyzickém boji v jakýkoliv den v týdnu. Je to pravděpodobně jejich váhou. To je asi také důvodem, proč má Dudley v oblibě na mě tak často sedat.
Harry odsunul takové myšlenky pryč a snažil se dostat se do postele. Ale předtím si ještě sundal své oblečení. Věděl sám nejlépe, že kdyby si je nechal na sobě, tak ráno by je velmi bolestivě oloupával ze svých zaschlých ran. Tahle lekce byla tedy velmi bolestivě poučná, pomyslel si zasmušile, když se opatrně soukal do postele pod pokrývku. Obávám se, že ten obrázek roztrhali…, byla poslední myšlenka, která se objevila v jeho mysli, než upadl do bezvědomí.
ooOoo
Severus seděl ve svém kabinetě jako vytesaný z kamene. Zíral do temné jámy, od té doby, co Potter bezhůlkově a zřejmě také nevědomě, přinutil závěsy, aby se zatáhly. U Merlinova vousu! Ze všech tajemství, která Severus doufal, chtěl a přál si objevit, tohle zdaleka všechno překonalo a samotného ho to vylekalo. A to Snapeovu mysl nebylo tak lehké vystrašit.
Byl absolutně a úplně šokovaný tím, co právě viděl. Tři nebelvíři pátého ročníku zmlátili jejich hvězdného chytače a Vyvoleného. A Harryho myšlenky během a po tom výprasku se mu stále honily hlavou. Ten chlapec si vůbec nepomyslel, že je to špatné! Severus vážně zvažoval, že tam zajde a vezme kluka k madam Pomfreyové. Potter musí mít po téhle akci nějaká vnitřní krvácení!
Další zmatenou věcí byl důvod toho činu. Bylo nevyslovenou zvyklostí, že homosexualita nebude příliš vítaná kvůli klesajícímu počtu obyvatel kouzelnického světa, ale Severus by si pomyslel, že pokud se někdo může z tohohle dostat, pak určitě Chlapec-který-přežil? A oni, jeho nezaujatí nebelvírští přátelé, ho odmítli.
Ta scéna rozjitřila něco hluboko uvnitř něj, co Severus dlouho ignoroval. S největší pravděpodobností byla tahle epizoda velmi podobná jedné, kterou zažil ve svém dětství. Jeho myšlenky se ve stejnou chvíli rozeběhly mnoha směry a Severuse tím hrozně rozbolela hlava.
Vstal z křesla a prakticky vklopýtal do své ložnice poté, co ukončil kouzlo Scios Totalus. Upadl do postele oblečený. Zavolal si lektvar na spaní ze své soukromé zásoby a vypil ho na jeden lok.
Jeho poslední myšlenka byla: Kde zatraceně je syn Jamese Pottera? A co je zač tato Harryho osobnost?
ooOoo
Poznámky:
*Scios Totalus podle mého znamená něco jako Vědět absolutně všechno (Scios – Vím, že; Totalus – celkový).
** Altus znamená vysoký, a proto byl Harry takový rozmrzelý, když procházel obrazem Buclaté dámy.