kapitola 6.
Kapitola 6
Severus Snape odložil brk na stůl a pomalu si protahoval prsty. Zazněl uspokojivý, praskající zvuk a Severus se rozhodl, že už pracoval dostatečně dlouho. Kalamář, který byl dnes ráno ještě plný červeného inkoustu, zel nyní prázdnotou. Bylo něco po obědě, ale Severus si objednal jen něco lehkého. Tak to měl v neděli rád. Chtěl si odpočinout se sklenkou svého oblíbeného červeného vína. Víno vyrobené lesními vílami, uložené v dřevěných sudech, bylo vzácné. A tak jen velmi zřídka se mu podařilo nějaké sehnat. Měl pocit, jakoby to už byly celé věky od doby, kdy ho měl naposledy.
Snažil se nepřemýšlet nad tím, kolik mu ještě zbývá lahví. Severus odešel ze své pracovny až poté, co urovnal všechny papíry, které oznámkoval. Usadil se do svého oblíbeného křesla. Oči z nějakého důvodu upíral k nízkému stolku. Odvedl svou pozornost jinam tím, že si zavolal sklenici a lahev. Úplně pozapomněl na svůj hlad. Poslal lahev na stranu stolku, aby se víno trochu nadechlo*. Leštěný povrch vypadal, že ho nabádá a prosí o použití určitého kouzla. Nějakým způsobem lahev skončila na druhém konci stolku. Rychle ji přemístil společně se sklenicí doprostřed spolu.
Severus se nyní cítil trošičku směšně. Proč by, proboha, nemohl používat Scios Totalus, jak se mu zlíbí? Potterovy akce mohly přeci jasně odůvodnit jeho vlastní. Možná, že to ale nebylo tím. Nechtěl vidět něco soukromého – no, něco více než soukromého, více než všechno, čím Potter byl – kvůli tomu, jak často o tom přemýšlel. Co ho vlastně k tomu chlapci přitahovalo? Severus se chtěl přesvědčit. Chtěl potvrdit nebo vyvrátit své nové názory na chlapce-který-přežil-aby-posluhoval-svým-příbuzným. Chtěl, potřeboval porozumět, protože Severus Snape byl muž odhodlaný poučit se ze svých chyb, dokonce i když si vůbec nepřipouštěl, že by kdy nějaké učinil. Kromě jediné - té největší.
Uvědomil si celou nesmyslnost situace. Popírá sám sebe, zatímco tu sedí a vše si zdůvodňuje. Přesunul víno a sklenici na stranu, ale nejprve si nalil správné množství. Usadil se zpět a v rychlém sledu vyslovil obě kouzla, pak otočil obraz tak, aby se mohl dívat jako na televizi, i když on sám si toho samozřejmě nebyl vědom.
V centru zájmu se objevil Harry Potter.
Harry sedící na patách zasténal, snažil se narovnat se v zádech. Celý den byl při práci sehnutý. Doufejme, že mi to půjde lépe, až si na to zvyknu, pomyslel si bez jakéhokoliv nadšení. Položil záchodovou štětku zpět na místo a uklidil i všechny ostatní čisticí prostředky. Potom si důkladně umyl ruce a předloktí a ještě si vodou ošplíchal obličej. Bože můj, já jsem tak unavený. Možná bych už mohl jít spát, aniž bych se ptal, jestli je potřeba ještě něco? Ale ne, není umyté nádobí. Kruci. Harry si povzdechl a uvědomil si, že kdyby to neudělal, tak by to zítra bylo jen horší.
Kéž by se už Hedvika objevila, pomyslel si Harry, když scházel ze schodů. Mám nutkání poslat Siriusovi sovu, i když mi to Brumbál zakázal. Kdyby nebylo dnes ráno té chvilky klidu, když Dursleyovi odešli do kostela, asi bych už utekl. Šel bych bydlet kamkoliv jinam jako mudla. Zůstat na ulici je lepší než tohle. No, většinou. Potom Harry vstoupil do kuchyně, ulevilo se mu, že Dudley a Vernon stále seděli před televizí v obývacím pokoji. Petunie už začala umývat nádobí, ale jakmile zahlédla Harryho, okamžitě upustila talíř, který držela v ruce.
„Co ti trvalo tak dlouho?“ dožadovala se. Nestarala se o odpověď a mávla rukou nad tím nepořádkem. „Do práce. A talíře od mojí maminky nedávej do myčky. O nedělích se dělá všechno ručně.“
„Ano, této Petunie, pamatuji si to,“ řekl Harry, musel se snažit, aby si na konci nepovzdechl. Každý rok, když se vrátil, si zřejmě usmysleli, že už zapomněl všechno o uklízení a tak. Očividně si myslí, že jsem úplně natvrdlý. Což asi jsem, vezmeme-li do úvahy všechny hloupé věci, jichž jsem se za ty roky dopustil. A poslední z nich byla samozřejmě ta, kdy jsem dovolil, aby se Ron zmocnil mého výkresu. Kruci, tohle peklo je všechno mojí vinou. Zasloužím si to. Harry velmi pečlivě umýval nádobí. Petunie ho chvilku pozorovala, ale pak odešla, aby Vernonovi připravila sklenici brandy. Harry se začal myšlenkami bezcílně potulovat, jak to obvykle při práci dělával. Právě nadával na skutečnost, že nemá své koště, když byl prudce přerušen.
„Oj!“ Harry vyskočil půl metru do vzduchu, vlhká sklenice v ruce mu vyklouzla a spadla na podlahu. Prudce se otočil dokola, provedl pohyb jako by vyndával svou hůlku, ale než mohl něco udělat, byl prudce přitlačen ke dřezu. Dudley se nepříjemně zasmál a ještě ke všemu do něj strčil. „Dobrá práce, Pottere,“ řekl, než se obrátil a spěšně odešel z kuchyně. Harry se chtěl plácnout do čela. Jak se mu, sakra, podařilo mě překvapit?
„Co se děje? Co´s zase zničil!“ zařval Vernon, jenž vcházel do kuchyně. Harry téměř zaklel nahlas. Zasraný kretén! To udělal schválně. Kéž bych mu mohl proklít koule! Petunie prošla kolem Vernona, který téměř celý blokoval dveře.
„Mé sklenice!“ zvolala. Harry chtěl poukázat na to, že je to jen jedna, ale kousl se do tváře, aby zachoval neutrální výraz.
„Věděl jsem to! Chceš dělat jen samé problémy! Přišel jsi sem, abys nám působil utrpení! Ty nevděčný kluku! Udělal jsi to naschvál!“ Vernon zíral na Harryho, jeho oči, komukoliv kdo by se díval, říkaly stále jasněji, že žít na ulici by vlastně nemuselo být tak špatné. Petunie se sklonila a začala sbírat střepy. Bylo to pro ni zřejmě důležitější než její synovec.
„Omluv se, kluku, hned!“ zařval Vernon, když Petunie trochu popotáhla.
„Je mi to vážně líto,“ řekl Harry a sehnul se, aby jí pomohl. Praštila ho přes ruce. Harry věděl, že by bylo lepší jí říct, že ho vylekal Dudley. Ale náhle ho za límec svírala svalnatá ruka a vytáhla ho na nohy.
„Dobře, ale to tě nezachrání, kluku!“ vykřikl Vernon. Zachránit? Jsem ztracený případ. Jsem prakticky mrtvý.
„Vernone! Co na to sousedé! Ne tak nahlas!“ zasyčela Petunie. „Vezmi kluka nahoru.“ Harry ztuhl. Nahoru! Kvůli podělané rozbité sklenici! Než mohl Harryho mozek říct tělu, co má dělat, už sebou mlátil a bojoval proti Vernonovu sevření. Ale muž ho vytáhl proti sobě a použil obě ruce, aby přidržel Harryho za přední část košile.
„Přesně tak, kluku. Potřebuješ disciplínu, jestli tu máš žít celý rok. Ti šílenci ve škole tě asi nechali příliš zdivočet, ale tady se to nestane. Rychle se naučíš, kde je tvoje místo.“ Harry zavrtěl hlavou, instinktivně se snažil odtlačit od Vernonovy hrudi, ale muž byl jako hora, se kterou nelze pohnout. Celou dobu mohl myslet jen na jednu věc: Nahoru ne! Nahoru ne!
Kdykoliv teta Petunie pronesla frázi: Vezmi kluka nahoru, znamenalo to jen jednu věc. Myslela si, že je potřeba, aby Vernon Harryho potrestal tak důkladně, že nemohla snést ten pohled. A to bylo skoro horší, než kdyby stála vedle svého manžela. Protože to znamenalo, že někde hluboko uvnitř cítila, že je to špatné, ale bylo jí to jedno. Úplně.
Vernon táhl Harryho po schodech nahoru a po cestě na něj chrlil nechutné urážky. Otevřel dveře do Harryho ložnice a těsně předtím, než natlačil chlapce dovnitř, Harry zahlédl Dudleyho vycházet ze svého pokoje na chodbu. Poškleboval se a oči se mu leskly.
Harry spadl do místnosti a rychle se otočil na záda, aby viděl, co přijde. Nemůže mě přeci poranit až tak moc. Potřebuje mě k práci! Zakrvácený budu k ničemu. Tohle není jako v létě, kdy věděl, že nakonec odejdu, a tak mě chtěl alespoň jednou pořádně zbít. Jsem tady proto… Ale možná to znamená, že už nebude čekat, až se trochu zotavím. Nebo se možná o nějaké čekání vůbec nebude starat.
„Naučím tě respektu, zrůdo!“ prohlásil Vernon a tyčil se nad Harrym.
„Už nejsem zrůda! Řekl jsem vám to! Už nemohu kouzl…“
„Ty si troufáš to slovo říct v mém domě!“ zavrčel Vernon.
„O-omlouvám se!“ koktal Harry, snažil se utéct a zůstat tak nezajímavý a nevýrazný, jak jen to bylo možné.
„Vždy zůstaneš šílencem! Možná jsi dokonce i pro tu tvoji školu příliš nenormální a to je důvod, proč nám tě vrátili! Každý by byl šťastnější, kdybys byl mrtvý, ale ty nejsi, a proto teď udělám to nejlepší, co mohu,“ sliboval mu Vernon, jeho tvář zdobil ošklivý pokřivený úsměv. Ruce se přiblížily k opasku. Harryho oči se rozšířily. Tohle bylo nejhorší. Jeho pěsti byly velké a tučné, takže v porovnání s Dudleym, byly vlastně něžné. Ten kluk byl už skoro boxer.
„Ne… Prosím, je mi to líto. Nemyslel jsem…“
„Oh, máš pravdu, bude tě to mrzet,“ vtipkoval zlomyslně Vernon. „Lehni si na postel. Na břicho!“ Hlas toho muže dával jasně najevo, co by se stalo, kdyby neuposlechl. Pásek nepoužil od Harryho třetího ročníku. Od té doby se pak příliš báli Harryho kmotra, uprchlého vězně. Ale teď asi předpokládali, že Sirius Harryho opustil stejně jako všichni ostatní.
Harry se odplazil na postel, na nohách by se neudržel. Ještě nikdy tolik netoužil po své hůlce. Dokonce ani na hřbitově s Voldemortem si ji nepřál víc. Tehdy se alespoň dokázal postavit a přijmout svůj osud – smrt. Tohle absurdní bití ho zanechá v bolestech celé dny, možná týdny. Nezasloužím si být v Nebelvíru, náhle si pomyslel Harry. Ležel na břiše a hlavu si schovával pod polštář. Jen tu ležím a snáším to. Kdybych tak měl svou hůlku!
Vernon hrubě vyhrnul chlapcovu košili. Harryho tělo se začalo viditelně chvět tím náhlým chladem. Jeho strýc se krutě zasmál, asi obdivoval své dílo z minulých let. Harry zaslechl strašlivý povědomý nádech a věděl, že Vernon se připravuje na svůj nejlepší a co nejtvrdší úder. Zasáhl ho přes záda a Harry vykřikl.
„Mlč!“ nařídil Vernon. Harry se zakousl do polštáře. Byl zvyklý být při výprasku zticha, stejně jako u chlapců z nebelvíru, ale tento první úder byl příliš tvrdý, aby se udržel. Vernon se právě napřahoval k dalšímu, když ze zdola zazněl pronikavý zvuk telefonu.
„Vernone! Máš telefon! Nějaký problém v práci!“
Vernon hlasitě zaklel. Harry slyšel, jak si nasazuje pásek.
„Zapiš si za uši, kluku, že jsme spolu ještě neskončili. Uvidíme se zítra po práci. Měl bys mít raději všechny úkoly hotové. A chci, abys mi nejprve umyl auto.“ S tím se Vernon otočil a odešel. Dveře za sebou zamknul. Když se jeho těžké kroky ozvaly na schodech, Harry si zhluboka oddechl a uvolnil se na posteli.
Kruci, to jsem měl štěstí. Snad dokonce ani nekrvácím. Harry vstal z postele, nohy se mu třásly, a tak se rychle chopil židle u stolu. Pro Boží umučení, dej se dohromady! Byl to jen jeden úder, Kristepane. Kolik ti je? Tři roky? Nadával sám sobě a snažil se uklidnit své bušící srdce. Chvěl se jako osikový list ve větru.
„Přestaň,“ řekl si nahlas. „Jsi ubohý! Ještě ubožejší než obvykle. Byl to jen jeden úder,“ opakoval si nahlas a zavřel oči. „Jsi nebelvír. Jsi lepší než tohle.“ Ne, nejsi. Tvoji bývalí přátelé tě ze tvé koleje vyhnali pro to, čím jsi. A jejich výprask jsi taky přijal, pamatuješ? Už nejsi nebelvír o nic víc než čaroděj, řekl mu nelítostně hlásek v hlavě. Harry se zapotácel a pak se znovu usadil. Dýchal ztěžka.
„Ne, tohle je špatně… Nejsem…“ Harry se zhluboka nadechl, ale to, co pak řekl, nebylo zdaleka to, co původně plánoval. „Nejsem zrůda.“ Tímto prohlášením se v něm něco zlomilo. Slzy se vynořily odnikud a to ho rozzlobilo. Zvedl ruce, aby si zastínil tvář. „Nejsem zrůda,“ zopakoval a přišel vzlyk. Opatrně si znovu lehl na břicho, svíral polštář, jako by to pro něj bylo záchranné lano. „Nejsem zrůda,“ zamumlal do polštáře. Už nebyl kouzelníkem, tak jak by mohl být zrůdou? Přišlo mu to v téhle chvíli tak nespravedlivé.
„Nejsem zrůda, nejsem zrůda,“ opakoval mezi vzlyky znovu a znovu, když tam tak ležel. To nebylo fér! Jak ho mohl Vernon bít za něco, čím už není! Ale očividně stále byl, Vernon to tak řekl. Harry si to spočítal v hlavě. Snape to nikdy neřekl přímo, ale choval se stejně, jako kdyby tomu tak bylo. Nenáviděl mě od první chvíle. Nesnesu pomyšlení, že se Ron cítí jako bych ho všechny ty roky podváděl.
„Proč jsem takové monstrum?“ byla poslední věc, kterou Harry řekl, než se zlomil úplně. Vzlykal, dokud neusnul.
ooOoo
Severus ohromeně mávl svou hůlkou, když Harryho myšlenky nakonec přešly ve sny. Bylo to tak znepokojivé, že vyplašeně upustil sklenici. Nerozbila se, ale červené víno se vsáklo do vysokého zeleného koberce. Barva v těch místech zčernala.
Stalo se toho tolik v tak krátkém čase, že to Severus všechno stěží zaznamenal. Toužil se přemístit přímo do Zobí ulice a proklít toho muže až k smrti. Jak se opovážil zaútočit na kouzelníka! A ještě horší byly Potterovy myšlenky. Severus nebyl tak rozčílený od doby, co… No od posledně, kdy byl v Potterově přítomnosti. Při incidentu s myslánku.
Ale nemohl s tím nic udělat. Ten muž týral Pottera samozřejmě úplně nesmyslně. Severus si byl jistý, že by s tím měl zajít k řediteli. Alespoň skoro jistý. Tohle byl rozhovor, kterému se Severus za jakoukoliv cenu snažil vyhnout. No, očividně ne za cenu Potterova života.
A přesto. Co když to zvíře splní svou hrozbu a dokončí to bití? Mohl by se Severus jen dívat a neudělat nic? Logické by bylo, samozřejmě, prostě přestat Scios Totalus používat. Pokud by o tom nevěděl, nemohl by s tím také nic udělat, správně? Ha, to by bylo asi tak stejně pravděpodobné jako, že Brumbál náhle prohlásí, že se mu dělá špatně z citrónových bonbónů. Nechtěl si to připustit, ale jedna jeho malá část už věděla, že se z toho stala závislost.
Severus zavrtěl hlavou. Potřeboval si to vážně promyslet. Potter byl… Severus si stále nebyl jistý, čím vlastně Potter byl. Situaci rozhodně nezveličoval, to bylo jasné. Měl by ho tedy dál sledovat tak často, jak mu to školní rozvrh dovolí.
Nejsem zrůda, znělo mu ozvěnou v hlavě spolu s narůstajícím počtem povědomých vzlyků. Bolestivě ho při tom píchlo u srdce. Potter měl do šílence tak daleko, jak si to jen Severus uměl představit. Na kratinkou chvíli si přál, aby byl Potter tady a on mu to mohl říct. Ale ten pocit pominul. Severus vstal z křesla a odčaroval nadělaný nepořádek.
Před spaním ještě vypil lektvar pro bezesný spánek. Pokud by se zasnil, můžete si být jistí, že by to byl sen o tom, jak dává jeden lektvar i Harrymu.